Jefim Fištejn: K jadernému peklu zatím nemíříme. Máme se ale začít bát?

Náhle se rozhostil pocit existenční nejistoty, jako by měl přijít poslední den lidstva. I Michail Gorbačov, který spolu s Ronaldem ­Reaganem v roce 1987 Smlouvu o odstranění raket středního a krátkého doletu (INF) podepsal, nyní věští zlou budoucnost. Viní z ní Spojené státy. Otec „perestrojky“ je již dávno s výkonem Vladimira Putina spokojen více než se svým vlastním.

Lepší být rudý…

Davovou psychózu zhruba z podobného důvodu jsem už jednou zažil. Začátkem 80. let minulého století se na dlažbách německých náměstí povalovaly tisíce uvědomělých lidí v rubáších, připravených co nevidět zemřít bez posledního pomazání. Nad nimi vlála mírová hesla: Je lépe být rudý než mrtvý a také Čím kratší dolet, tím delší seznam zabitých Němců.

Protest byl namířen proti úmyslu Američanů rozmístit na německém území střely Pershing 2. Měly vyvážit stav, kdy dostřel ruských jaderných raket pokrýval takřka celou Evropu, zatímco ta neměla na hrozbu žádnou pádnou odpověď. Tehdejší kancléř Helmut Schmidt na podporu amerického nápadu doplatil odchodem z funkce a rozchodem s rodnou stranou, která s rozmístěním nesouhlasila. Odkráčel středem do politického ústraní. Pershingy nakonec rozmístěny byly a nic moc se nestalo. Ustaraní obránci míru si schovali rubáše pro příští příležitost.

Trump není Obama

Nobelista Obama dokonce pětkrát varoval Putina, že bude-li pokračovat ve vývoji raket s dosahem delším než 500 kilometrů, za životnost INF neručí. Avšak Donald Trump není Obama, smlouvu vypověděl, přičemž dal Rusku půl roku na nápravu.