Zachraňovat vládu před ještě horší vládou… Má to smysl, nebo to je jen iluze?
Důvody, proč sociální demokraté navzdory různým potupám zůstávají ve vládě, se většinou uvádějí dva. Jednak chtějí naplňovat svůj program a dále bránit ještě většímu vlivu KSČM a především případnému přístupu SPD i k vládní moci. To první zaznívá pochopitelně především z úst předáků ČSSD, to druhé ovšem nejen od nich. Jenže co když to je nejen pouhé alibi, ale i zbytečné strašení katastrofickými scénáři?
Politika je často volbou menšího zla, což ovšem ještě nemusí nutně znamenat, že totéž platí i na lpění na vládních pozicích. Pohled na handrkování o budoucí rozpočet, kdy socialisté roztáčejí už tak často populisticky nehospodárnou spirálu hnutí ANO do ještě vyšších obrátek, budiž příkladem. Přidává se nejen tam, kde je potřeba, ale i kde to až tak nutné není. A břemeno mandatorních výdajů a potažmo i zadlužení se exportuje oblíbeným směrem – do budoucna.
Michalu Šmardovi, místopředsedovi ČSSD a zatím marnému čekateli na konečně uvolněné křeslo ministra kultury, nutno přiznat značnou dávku odvahy. Pustil se do svého koaličního partnera – tedy konkrétně do ministryně financí za ANO Aleny Schillerové – v době, kdy by bylo taktičtější táhnout za jeden provaz. Nazval ji „Kalouskem v sukních“ a kritizoval za „tupé škrty“. Jen tak na okraj, i po těch „tupých škrtech“ je projektovaný schodek státního rozpočtu ve výši zatím 40 mld., ale to je asi jen jiná optika socialistů.
Není to ale jen nynější tahanice o miliardy pro jednotlivé resorty, to je ostatně tradicí i z dob předchozích vlád včetně těch středopravých. Jde o to, zda jsou sociální demokraté opravdu takovým nenahraditelným korektivem ANO a jestli by jejich odchod z vlády byl skutečně katastrofou.
V prvním případě je tomu spíše naopak. Populistické kroky premiérova hnutí trumfují svým levicovým rozhazováním a podobně tomu začíná být nyní při hledání zdrojů, když ty dosavadní už přestávají stačit. Jedni přicházejí s vyšším zdaněním „legálních neřestí“ – tabáku, alkoholu a hazardu – druzí s nápady typu sektorové daně. A svorně kývají na vyděračské požadavky tichých společníků komunistů, jako bylo zdanění církevních náhrad.
Jistě, společné vládnutí ANO a ČSSD má i svá pozitiva, to je na místě přiznat. Jednak je to držení prozápadního směřování naší zahraniční politiky v nejisté době, kvitovat lze například i postupně zpevněný postoj k různým unijním plánům na přerozdělování migrantů.
Strašení tím, co by přišlo „potom“ – tedy po případném odchodu sociálních demokratů z vlády – ale nemusí být na místě. Jistě, třebas by došlo jen k rekonstrukci vlády a byl by tu další kabinet s ještě větším a neblahým vlivem Hradu. Nebo by se dalším tichým společníkem kabinetu stala SPD, což ale vzhledem k někdejšímu odporu v poslaneckém klubu ANO ke spolupráci s okamurovci nemusí být vůbec jisté. Či by vznikla vláda na úplně jiném půdorysu. Anebo by se v předčasných volbách znovu rozdaly karty…
Většina radikálních změn v politice je krokem do neznáma. Vzhledem k tomu, co i díky ČSSD předvádí nynější vláda, ale nelze ani říct, že by mocenská změna nutně vedla k horšímu. Či přesněji – co by vlastně způsobila. Nedá se vyloučit, že by vedla k implozi a v konečném důsledku i konci současné garnitury. Jakkoliv ani na to spoléhat samozřejmě nelze.
