ČSSD je v agonii a Zemanově pasti. Navíc je personálně vyprahlá a vnitřně rozervaná
Česká strana sociálně demokratická dobře ví, že účast ve vládě Andreje Babiše ji devastuje a že se svým někdejším předsedou, prezidentem Milošem Zemanem mír nenalezne. Ať udělá cokoli, všechno se obrací proti jejím zájmům a přáním. To se projevuje i na nelichotivých volebních výsledcích. Několik měsíců trvající neuvěřitelná taškařice kolem postu ministra kultury jen korunuje tento stav.
Už ve vládě, kterou od ledna 2014 jako premiér vedl předseda socialistů Bohuslav Sobotka, bylo jasné, že Andrej Babiš si přivlastní všechno, co působilo pro veřejnost úspěšným dojmem. ČSSD už tehdy ostrouhala a vše se ještě v daleko větší míře opakuje i po volbách z října 2017, kdy vidíme jasné souručenství předsedy vlády Babiše a prezidenta Zemana. Proti nim nemá sociální demokracie šanci, přestože se snaží tomu vzdorovat.
Ovšem ČSSD si za své problémy může především sama, protože je už léta vyčpělá, nemoderní, ztratila kompas, který by ji navedl k možným voličům. Část jejích členů také upadla do nástrah korupce a prospěchářství. Není to ovšem jenom problém českých sociálních demokratů. Podobný trend lze vysledovat také v Německu, Itálii, na Slovensku, v Polsku či v Maďarsku. Doba, kdy byl hitem sociální stát nebo takzvaná třetí cesta (jakási syntéza pravicové ekonomické politiky a levicové sociální politiky, kterou razil britský premiér Tony Blair či německý kancléř Gerhard Schröder), je pryč. Politiku stále více ovládá populismus a extremismus různých odstínů a témata se střídají jako na pražském orloji. V této situaci se neumí ČSSD orientovat, navíc je vnitřně rozervaná a personálně vyprahlá.
Nic nepomáhá
Premiér Andrej Babiš si například několikrát pochvaloval osobní spolupráci s Janem Hamáčkem. Ano, šéf ČSSD se snaží postupovat konsenzuálně, dodržuje dohody a působí slušným dojmem. Jenže to nedokáže zastavit splašené socialistické koně. Někdy proto nevíme, koho vlastně její představitelé zastupují.
Například u poslance Jaroslava Foldyny, bývalého místopředsedy ČSSD, není jasné, zda zastupuje zájmy Ruska, Okamurovy SPD či Trikolóry Václava Klause mladšího. Jeden nabubřelý výrok střídá druhý a zájmy sociální demokracie Foldyna už určitě nezastupuje, přestože je jejím členem od roku 1989. Je ale pořád slyšet.
Spiklenecké centrum strany, které tvořili Milan Chovanec, Michal Hašek, Jiří Zimola, Jeroným Tejc a Zdeněk Škromach, kdysi významní funkcionáři ČSSD, také často všechno kritizuje. Samo ale žádnou průchodnou a realistickou variantu záchrany sociální demokracie nenabídlo. Někteří z nich pouze exhibují na sociálních sítích.
Pro fungování a volební výsledky ČSSD je devastující i její personální politika.
Loni strana nesmyslně navrhla na ministra zahraničních věcí Miroslava Pocheho, přestože byl spojený s pochybným financováním ČSSD. Tento souboj s prezidentem Zemanem musela prohrát. Jenže nepoučila se. Na místo ministra kultury dosadila málo schopného Antonína Staňka, kterého pak sama sesadila, a několik měsíců se pře s hlavou státu (a dnes už i premiérem Babišem) o jméno Michala Šmardy. Jeden omyl za druhým. Nemluvě o ministru práce a sociálních věcí Petru Krčálovi, který vydržel ve funkci tři týdny a pak rezignoval kvůli plagiátorství. Podobné personální přehmaty musí rozložit a oslabit jakoukoli stranu.
V naprosté pasti
O tom, co přesně by měla ČSSD dělat, jsme od mnoha komentátorů, politiků a analytiků slyšeli v posledních letech hodně silných slov. Nic ale nepomáhá. Když bude ve vládě, postupně ji sežerou Andrej Babiš a Miloš Zeman. Když nebude v kabinetu, hrozí jí, že zmizí z politického výsluní. Žádná varianta není dobrá.
Sociální demokracie prostě musí přetrpět neradostné doby, do kterých se vmanévrovala sama. Podobně na tom byla dlouho i ODS. Zkusit to musí ČSSD jinak a s jinými lidmi. Jak a s kým, to je ale ve hvězdách. Musí čekat na zázrak. Pokud nepřijde, v příštích volbách do Poslanecké sněmovny už může být pouze marginální politickou silou.
