Bohumil Pečinka: Šmardování jako malonárodní politika
Mezi členskými státy Evropské unie probíhají v těchto týdnech zásadní manévry ohledně obsazování pozic v Evropské komisi. S tím souvisejí dohody o parametrech rozpočtové politiky na dalších sedm let. V Česku zatím řešíme hlavně ministra kultury.
Jedna věc je, že prezident republiky nechce vyjít vstříc jedné z vládních stran a jmenovat jejího ministra, kterého mimochodem pětadvacet let dobře zná. Když se Miloš Zeman po roce 2003 odstěhoval do vysočinského Nového Veselí, docela pravidelně ho Michal Šmarda navštěvoval a vedli spolu dlouhé debaty. Těžko říct, jestli tam uzrálo jeho přesvědčení, že by na funkci ministra kultury nestačil.
Výjimečný případ
To však vůbec není podstatné. Abychom vedle sebe mohli žít, je nutné dodržovat určitá pravidla. Ta určuje ústava a na ni navazující zákony. Když politik neví, jaký zvolit postup, měl by si vzít ústavu doplněnou o aktualizované komentáře ústavních právníků a jednat v souladu s tím. Prostě chodit na zelenou a stát na červené.
Podle ústavy by prezident měl jmenovat ministrem toho, koho mu navrhne premiér. Existují pochopitelně okamžiky, kdy prezident musí vztyčit prst. Je to například v situaci, kdy premiér si dostatečně neprověří nového ministerského adepta a prezidentovi se na stůl dostane zpráva bezpečnostních složek, že dotyčný spolupracuje s cizí mocí. Taková podezření se však řeší mezi čtyřma až šesti očima, aby to nezdržovalo normální demokratický provoz. Dotyčný se obhájí nebo rezignuje a život jde dál.
Libovůle
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
