Vladimír Pikora: Ministerstvo kultury je zbytečné. Často ani nevíme, že existuje
Výtvarník Milan Knížák tento měsíc prohlásil v Českém rozhlase, že Ministerstvo kultury je nepotřebné, stejně jako řada dalších ministerstev. No sláva – to je můj dlouhodobý názor!
Už ve škole jsem si myslel, že bych Ministerstvo kultury zrušil jako zbytečné. Jenže ačkoli devadesátá léta byla ještě svobodná, už tehdy byl tento názor neakceptovatelný. Já si to ale myslím stále, ačkoli vím, že mě za to většina lidí ukamenuje.
Ministerstva mají být podle mě zřízena jen tam, kde se provádí hospodářská politika, vnitřní a vnější obrana, státní správa, zahraniční politika či justice. A to ministerstvo kultury není. Jinde to jsou jen teplé flíčky pro zbytečné úředníky placené z mé kapsy, a tedy mrhání veřejnými prostředky.
Ve prospěch existence ministerstva mluví fakt, že nerozdává jen dotace, ale také spravuje národní památky. Tady má role státu smysl. Jenže nikde není psáno, že k tomu musí existovat samostatné ministerstvo. Památkovou péči může zastřešovat jiné ministerstvo nebo úřad. V každém případě nejde o přesun úředníků z jednoho ministerstva na druhé, ale o rušení agend a úřednických míst.
Řadu týdnů jsme žádného ministra kultury neměli a myslím, že kdyby o tom média nepsala, nikdo z nás by to nevěděl. Jeho funkce je prostě zbytečná. Jeho hlavní rolí je to, že díky němu se mohou koaliční strany lépe domluvit na sestavení vlády, aby okrajové straně přihodili jedno křeslo.
O tom, že bychom měli ministerstvo zrušit, a navíc i změnit systém financování kultury, mě přesvědčila prověrka Nejvyššího kontrolního úřadu. Ta říká, že Ministerstvo kultury rozdělilo v letech 2016 až 2018 celkem 112 milionů korun bez výběrových řízení. Na řadu akcí prý putovaly peníze neefektivně a netransparentně. To jsem si sice dlouho myslel, jen jsem k tomu neměl podkladová data. Teď je mám.
Systém založený na grantech a dotacích prostě definičně končí černou dírou. I kdybychom výdaje na kulturu zdvojnásobili, vždy někdo řekne, že je peněz málo. Na dotace se vždy nabalí nějaký příživník, který v nich čichá bezpracně vydělané peníze. Dotace přitahují podvody. A je jedno, jestli se jedná o kulturu, zdravotnictví nebo zemědělství. Nejprve to vždy začne s dobrými úmysly, pak systém někdo zneužije k obohacení na úkor daňového poplatníka. Dotace a granty je proto nutné výrazně omezit. A to všude. V kultuře i jinde.
Výtvarník Knížák k tomu Českému rozhlasu řekl: „V umění je strašně moc peněz, které tam být nemusejí. Umělec není ševcem, výrobcem uměleckých děl, nemusí mít povinnost něco tvořit. Určitá skromnost a překonávání překážek je třeba. Proč by nemohl třeba hudební skladatel hrát v hospodě na klavír?“ To jen zapadá do mého vidění světa. Knížák můj názor jen utvrdil.
Navíc prohlásil, že jsou země, kde žádné ministerstvo kultury není, státní kulturní politika neexistuje, vše je v soukromých rukách – a funguje to. To je ono. U nás je prostě v hlavách lidí socialismus a představa, že všechno musí někdo řídit. Umění ale řídit nepotřebuje. Dokonce si myslím, že mu to škodí. Umění je o emocích, podobně jako láska a tu také nikdo neřídí. Když slyším pojem „státní kulturní politika“, naskakuje mi husí kůže. Co to je za nesmysl? To je plán nějaké státní propagandy?
Politici vůbec nemají zasahovat do kultury. Mají ji nechat svobodně žít. Bohužel, stávající systém grantů a dotací dělá pravý opak. Nahrává kamaráčoftu části umělecké scény s politiky, kteří o penězích rozhodují.
Z divadel a filmů pak mluví politické projekty, které mají politické oponenty u veřejnosti očernit z našich společných kapes. Někteří herci a ředitelé divadel se snad domnívají, že režírují politickou scénu, když dávají divákům nalévárnu, co si mají myslet. Opět propaganda, která nedá prostor alternativním názorům. Ať ředitelé divadel klidně dávají divákům politické školení, ale za své, ne za dotace z mé kapsy.
Kultura dnes nefunguje na základě nabídky a poptávky, protože mnozí se tváří, že kultura je něco mimo trh, a tak v režimu dotací žije v socialismu. To ostatně zrcadlí příběh pražského Dejvického divadla. Divadlo letos vyhlásilo válku překupníkům vstupenek. Vedení divadla požádalo diváky, aby podezřelé nabídky na prodej vstupenek do divadla hlásili. Lidé s překoupenými vstupenkami pak prý nebudou do divadla vpuštěni. Prý se tak ke vstupenkám dostanou jen „skuteční zájemci“.
To pro ekonoma nedává smysl. Je to přesně naopak, než říká vedení divadla. Zájem se odráží v tom, kolik jsem ochoten zaplatit. Ten, kdo je ochoten zaplatit nejvíc, má nejvyšší zájem. A to, že existuje černý trh, jen ukazuje, že jsou vstupenky moc levné a lístků je málo. Kvůli levným vstupenkám mají divadla nízké tržby a musí být dotované z veřejných peněz.
Kdyby vstupenky zdražily, dotace by nebyly nutné. Pokud bude nárůst ceny jen mírný, uvidí inscenaci stejný počet lidi jako dnes. Argumentovat nedostupností je velmi naivně socialistické. To, že vyšší cena je pro diváky akceptovatelná, dokazuje právě černý trh. Černý trh je důkazem mrhání veřejnými prostředky. Platíme něco, co není třeba.
Představa, že vše musí být dostupné pro každého, je sice hezká, ale pak se ptám, proč není také vstupenka na mistrovství světa za stovku. Nikdy nebude vše dostupné pro každého.
Navíc není pravdou, že bez dotací to nejde. Kdykoli jsem v Divadle Kalich, vždy před začátkem představení slyším, kdo daný kus sponzoruje, že divadlo nepotřebuje dotace, a není tedy závislé na politicích. Sponzoring přitom často využívají i ti dotovaní.
Tato diskuse vždy skončí tím, že socialista vyskočí s naběhlými žilkami, že to je komerční umění a on chce podporovat umění nekomerční. Ani to nedává ekonomovi smysl. Komerční umění je to, které na sebe vydělá, protože se líbí mnoha lidem. Proto Beatles ani Rolling Stones nepotřebovali dotace. Dotace potřebují ti, kteří netvoří pro masy. Ale proč podporovat někoho, o nějž trh – v tomto případě veřejnost – nestojí? Budeme také podporovat výrobce aut na uhlí, protože víme, že auto s tímto pohonem je sice nekonkurenceschopné, ale některým lidem se líbí?
Zkrátka věcí, které by někdo chtěl podpořit, je téměř nekonečně. Peněz nekonečně není. Musíme šetřit, když rozhazujeme z cizích kapes. Takto bychom za chvíli dotovali i youtubery. Když ušetříme za dotace, můžeme mít nižší daně a diváci či posluchači sami svou peněženkou rozhodnou, co chtějí vidět a slyšet. Žádný úředník ani komise sebevíc odborná je nemůže nikdy nahradit a říct, že ve státním zájmu je to či ono.
Jenže na snížení daní politici nepřistoupí, protože by přišli o svou moc. A tak se točíme v kruhu.
