Marek Stoniš: Pomník maršála Koněva a vandalové historie
Líbí se mi vtipná hádanka našeho spolupracovníka Dušana Šrámka na téma tahanic kolem pomníku sovětského maršála Koněva v pražské Bubenči: „Víte, proč starosta Prahy 6 Kolář nebojoval proti soše před listopadem 1989? Protože se to nesmělo.“
Tím bych mohl považovat komentář k odvaze páně starosty bojovat třicet let po listopadu 1989 proti „bolševickým sochám“ za uzavřený. Jenže ten příběh nevypráví jen o odvaze nebo hlouposti spočívající v zakrytí Koněvovy sochy plachtou (to aby prý ji znovu nemohli poničit vandalové). Spíše je dokladem toho, jak novodobí hrdinové dávno skončených bitev a válek chtějí znovu pokroutit minulostí k obrazu svému. Protože vysvětlení oplachtování Koněva obavami z vandalismu může věřit jen ten, kdo opravdu moc věřit chce. Starosta Prahy 6 se na tu sochu prostě nechce dívat, protože Koněv Prahu přece neosvobodil a vůbec: Když ne já, tak vy taky ne.
Nikomu nechci vnucovat, co si má myslet o maršálu Koněvovi. Jistě nebyl kvůli své kariéře po roce 1945 nějak zvláště úctyhodnou, chcete-li pomníkuhodnou historickou postavou. Jako velitel sovětských vojsk nese odpovědnost za odvlečení českých občanů ruského původu z poválečné Prahy do ruských lágrů. Podílel se na krvavém potlačení maďarského protikomunistického povstání v roce 1956. Byl velitelem Skupiny sovětských vojsk začátkem šedesátých let ve východním Berlíně a stupňováním studenoválečné atmosféry jistě přispěl ke stavbě hanebné berlínské zdi.
Zároveň však jeho vojáci osvobodili v lednu roku 1945 koncentrační tábor Osvětim. A desítky tisíc jeho vojáků padly při osvobození naší země od německých okupantů.
Dnešní, postmoderní doba má tendenci zpochybňovat prakticky cokoli, takže její přední představitelé typu geroje z radnice Prahy 6 kreativně nakládají i s naší nedávnou historií. Aťsi. Já osobně ovšem při sledování smutné frašky kolem Koněvovy sochy nepřemýšlím o tom, jestli Prahu osvobodil on, nebo generál Vlasov, ale spíš mi tane na mysli, co zvláště východní Evropě přinesl před osmi desítkami let vítězný postup hitlerovských vojsk a následná německá okupační správa. Mizení celých státních útvarů. Systematické brutální vraždění stovek tisíců civilních obyvatel, z nichž první na řadě byly elity. Holocaust. Nejprve tak říkajíc střelecký, poté plynový. Ve jménu zvrácené teorie o rasové nadřazenosti Němci zabíjeli ženy i malé děti, a to tak barbarskými způsoby, že se mi při náznaku podrobnějšího líčení coby otci malého chlapečka vzpírá i klávesnice na počítači. Němci byli například schopni zaživa upalovat celé rodiny jen za podezření z pomoci pronásledovaným a bez milosti likvidovaným Židům. Chcete dále?
Proto si nemyslím, že Koněvův pomník nějak zásadně falšuje historii. Je prostě její součástí. A kdo jej trapně veřejně zahaluje plachtou, zasluhuje opovržení. Možná větší než ti, kdo na podobné symboly útočí pod rouškou noci sprejem.
