Babišův Národní investiční plán – zbraň proti recesi, nebo jen pohádka, kterou ani nikdo nesepíše?
Zatímco německý ministr financí připravuje balíček na boj s možnou recesí, česká ministryně financí má k dispozici novou prognózu růstu, a tak může víc rozdávat. Nová prognóza růstu ekonomiky a úspory při obsluze státního dluhu prý umožní zvýšit výdaje státu v příštím roce o další miliardy korun, aniž by stoupl plánovaný deficit 40 miliard. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to vtipné. Tady si asi někdo opravdu myslí, že Německo bude v recesi a česká ekonomika, jejímž největším obchodním partnerem je Německo, to nepozná.
Přitom i naše vláda mluví už skoro rok o balíčku, který by mohl být chápán jako nástroj proti recesi. Předseda vlády Andrej Babiš v listopadu 2018 představil na Pražském hradě průmyslníkům hlavní body Národního investičního plánu ČR. To by měla být jakási dlouhodobá vize klíčových investic. Něco, co opravdu potřebujeme.
Jenže zatím nikdo neviděl detaily. Vláda už skoro rok vládne a stále plán nikomu nepředložila na papíře, ačkoli o něj poslanci žádali. Čas vlády běží. Jejím největším „úspěchem“ je zatím to, že zvyšuje důchody za cenu deficitu státního rozpočtu v době růstu ekonomiky, a navíc vloni postavila celé 4 kilometry nových dálnic. (Ano, vím, ty dálnice se táhnou už za předchozí vládou, ale rozdíl mezi nimi je jen kosmetický, jen ji opustila nejmenší koaliční strana.)
V Etiopii to jde, ale u nás ne
Lidé z okolí hnutí ANO mluví o Národním investičním plánu jako o Zlatém grálu. Teoreticky by vážně mohl ekonomice hodně pomoci. Údajně zahrnuje 17 tisíc projektů za celkem 3,45 bilionu korun. Ty se mají financovat až do roku 2030. Nejvíc peněz (prý 2,7 bilionu korun) má jít do dopravy. To opravdu potřebujeme. Nikdo nemusí být ekonom, aby chápal, že špatný stav našich silnic a nekonečné čekání v zácpách připravuje naši ekonomiku každý rok o miliardy. Mrháme svým potenciálem a prodražujeme svou produkci, když kamiony stojí a zboží neputuje, kam má. Mrháme i časem, který bychom mohli strávit prací, která na rozdíl od čekání něco přináší. Snižujeme naši produktivitu. Z Prahy do Brna jezdíme zbytečně o hodinu déle, než bychom museli.
Na mizerné silnice máme ale české řešení. Na opravovaných částech dálnice byly v srpnu rozmístěny nové radary na měření rychlosti. Místo abychom měli dálnice, kde se dá jet rychle, protože to je definiční vlastnost dálnice, máme dálnice, kde se měří, jestli jedeme dost pomalu. Radar je šikana plnící veřejné pokladny. Z dálnic jsou silnice, na kterých se jede v úzkých pruzích osmdesátkou. Takže v konečném důsledku platím daně proto, aby mě někdo šikanoval. Lepší dálnice, než máme my, mají i v Etiopii, a to je hodně chudá země. Jak je možné, že zrovna v Etiopii to jde a u nás ne?
Jenže kde vzít oněch 3,5 bilionu korun? To je víc než dvojnásobek státního rozpočtu a skoro roční hrubý domácí produkt celé ČR. Tedy ohromné peníze. Kde je chtějí politici najít? Na webu vlády se píše, že se členové Rady vlády pro veřejné investování shodli, že je potřeba začít využívat i jiné zdroje, než je státní rozpočet a fondy EU. Chtějí víc využívat Českomoravskou rozvojovou a záruční banku a partnerství veřejné a soukromé sféry – tedy takzvaný PPP systém. To je dnes ve světě standardní „řešení“, ačkoli PPP je jen zakrytím budoucích dluhů.
Ujíždí nám vlak, nejen ten vysokorychlostní
Tím ale hledání zdrojů nekončí. Vláda by peníze na investice ráda sehnala i skrz takzvaný investiční fond, kam by podle jejích představ dobrovolně přispívaly banky i velké firmy. Bohužel, tento fond zatím vypadá spíš jako výpalné pro bankovní sektor než jako „dobrovolná“ pomoc státu. Banky poté, jak se zachovala vláda k pojišťovnám se zdaněním technických rezerv, pochopily, že když nebudou spolupracovat dobrovolně, půjdou na to politici po zlém. Buď bude bankovní daň, nebo fond. Fond ale nabízí bankám prostor pro úvěry, a tedy pro byznys, je tudíž pro banky méně špatný. Pro vládu z toho zase kouká několik desítek miliard korun od sektoru, který voliči stejně nemají rádi.
Jen doufám, že až jednou opravdu vláda zveřejní nějaký plán, nebude to plán z minulého století. Vysokorychlostní železnice u nás sice ještě nemáme, ale ve světě už fungují šedesát let – a jsou přežité. Svět teď řeší hyperloop, elektrifikované dálnice, vodíkovou železnici a samořiditelnou dopravu. Mít v roce 2030 to, co měli jinde v letech sedmdesátých, není žádné vítězství a pro ekonomiku to taky není takový impuls jako opravdu moderní technologie. Některé technologie prostě stojí za přeskočení, když už tak zaostáváme.
Ale možná mám zbytečně moc péče. Kdysi jsme slyšeli, že bude na Staroměstském náměstí Apple Store. Nevíte, jak to dopadlo? Tuhle pohádku jsem už dlouho neslyšel. A mám takový pocit, že ta o národním investičním plánu skončí stejně.
