Plachetka na střeše aneb Co napadá Ondřeje Kobzu ve společenském oděvu ve vaně
Někdy je třeba se uvolnit a oblečený si lehnout do vany až po okraj napuštěné vodou. Dělat, co se nedělá. Vykřesávat z každodennosti krásu. O to jsme se s přáteli úspěšně pokoušeli minulý týden.
Na počátku byl vtip. A to vtip muzikantský. Mozartově opeře Don Giovanni se říká přesmyčkou „John do vany“. U nás na střeše pražské Lucerny zbylo ze zimního otužování pár plechových van z chalupy. V červenci zrovna panovala úmorná vedra. Říkali jsme si, že vytvoříme hudební lázně. A nápad byl na světě. Aby to nebyl pouze vtip, sáhli jsme po jméně úplně největším. Oslovili jsme Adama Plachetku, který zpívá nejvyšší ligu v Metropolitní opeře v New Yorku a kalendář má plný na dva roky dopředu. Tohle byla ale taková blbost, že na to kývl.
Vykoupili jsme v bazarech všechny plechové vany. Počasí vyšlo, po celý den bylo třicet. Hosté byli instruováni, že kdo si bude chtít lehnout do vody, má si vzít věci na převlečení. Do vany bylo totiž povoleno vlézt pouze ve společenském oděvu.
Sešlo se asi sto lidí. Představil jsem účinkující, řekl pár slov úvodem a lehl si demonstrativně do vany. Hosté mě následovali a máčeli si svá drahá saka ve vyhřáté vodě. To nebylo samozřejmé. Mohlo se stát, že bych tam ležel jak zmoklá slepice sám jen s hrstkou odvážlivců.
Ležíce ve vaně, dolévali nám šampaňské. Adam Plachetka začal zpívat árie o prostopášnictví Dona Giovanniho. Slunce se za Hradem začalo červenat. Všichni se culili. Svět byl opojný. Život překypoval.
Při závěrečném finále se pěvec vyšplhal až na nejhořejší domeček, kam lezou jenom opraváři satelitů, a mocně zahřměl. Scéna na pozadí s pokročujícími červánky se každou minutu proměňovala a vybarvovala. Však se také lidé ptali, kdože nám maloval kulisy.
Po dvaceti pěti minutách byl konec a já myslel na dědečka Václava Havla, který chtěl, aby Praha byla světová, a vymyslel si Lucernu. Půl roku po dokončení umřel. Určitě si musel představovat, že se zde podobné bláznivé sešlosti budou odehrávat. Ale střecha pak zůstala takřka sto let zavřená.
V popisu středověké karnevalové kultury Bachtin popisuje střídání vysoké a nízké kultury. I karneval byl vlastně jedno velké divadlo, které se odehrávalo v kulisách města pod širým nebem. Aby mohla společnost fungovat, potřebovali si na pár dní v roce prohodit role. Šašek byl králem a král šaškem. To, co se uctívalo, se znevažovalo. Na pár dní v roce.
Jasně že je dobré po většinu roku chodit ve škrtící kravatě a tlačících botách na koncerty do pražského Rudolfina. Známé heslo pařížských studentů z roku šedesát osm je, že pod dlažebními kostkami se ukrývá pláž. Že jiný svět je možný. Jen si tu jinakost musíme umět představit. Jenže vzali dlažební kostky a vysklívali okna. Podržel bych s dovolením první část jejich hesla. Bez destrukce.
Střechy slouží povětšině jen jednotkám vzduchotechniky a škvaří se tam ve vedrech stará lepenka. A přitom nám nikdo neřekl, že jsou to novodobá náměstí. Nebo divadelní a operní scény. Dobrá architektura není jenom o funkčnosti, ale je také čistým uměním a prostorem pro umění.
O akci měly zájem i světové tiskové agentury. Kombinace Mozartovy opery, kterou složil a uvedl v premiéře v Praze. Její provedení pro vany. A navíc největší hvězda Adam Plachetka. A tak si lidé v deníku New York Times nebo Guardianu mohli přečíst, že Praha, to je tam, kde se pořádají koncerty na střechách, a ještě k tomu pro lidi ve vanách. Lepší, než aby nás spojovali s tím, že se nedaří jmenovat ministra kultury, ne?
