Marek Stoniš: Budujeme novou beztřídní společnost. Tentokrát ve jménu klimatu
Nijak se netajím kritickým pohledem na hysterickou kampaň, kterou prostřednictvím švédské dívky Grety Thunbergové spustili světoví klimatičtí alarmisté. Abych ovšem předešel předsudečné nenávisti vůči hlasité ochraně planety, rozhodl jsem se nastudovat některé prameny a zdroje, které se k danému tématu vztahují.
Začal jsem Novým zeleným údělem pro Evropu, což je soubor opatření, kterým chce zelená levice odvrátit klimatickou katastrofu. Vřele doporučuji. Díky němu jsem se například seznámil s novým termínem „environmentální žal“ nad něčím, co česká pobočka Greenpeace považuje za „vědecky prokázanou klimatickou apokalypsu“. Při četbě Nového zeleného údělu jsem si uvědomil, jak si vlastně zelení úděláři záchranu planety představují: Coby klasický třídní boj, ve kterém je ovšem jeho původní hlavní cíl – vybudování beztřídní společnosti – nahrazen společností bezuhlíkovou. Jak o Novém zeleném údělu píše přední český alarmista Jiří Karen: „Je zřejmé, že strukturální opatření navrhovaná koalicí Nového zeleného údělu by znamenala hlubokou proměnu světa i zavedeného přístupu k životu. Ta nás však čeká každopádně. Pokud ale neučiníme zásadní rozhodnutí, čekají většinu lidstva hladomory a sociální rozvrat, zatímco hrstka bohatých se bude ukrývat v luxusních klimatizovaných bunkrech. Času nám moc nezbývá.“ Již vzhůru, psanci této země, dodávám já.
Také jsem načetl několik psychologických rozborů, které tvrdí, že hlavním kritikem Grety Thunbergové a popíračem klimatické apokalypsy je typicky obtloustlý, menší muž po padesátce, který nemluví anglicky, nikdy nic nedokázal, a už vůbec ne vystoupit v Organizaci spojených národů. S tím, že jsem obtloustlý muž po padesátce, už nic moc nenadělám. Ale přihlásil jsem se do jazykového kursu, abych si svou chatrnou angličtinu vylepšil natolik, abych se ani já nebál vystoupit před plénem slovutné OSN. Třeba s projevem, že mi klimatičtí hysterici svou zelenou revolucí chtějí ukrást stáří, což je o to paradoxnější, že dětství se mi bezuzdným drancováním přírody a vypouštěním chemických jedů do ovzduší (vím, o čem píšu, vyrůstal jsem v centru Ostravy) snažili zničit jiní věrozvěsti beztřídní společnosti – komunisti.
Ale když už si dám smělý plán vystoupit v OSN, bylo by záhodno nastudovat si, co je to vlastně za orgán a kdo v něm sedí… A jéje. To je ta organizace, co třikrát denně přijímá rezoluce proti právu Státu Izrael, jediné demokracie na Blízkém východě, na existenci? Organizace, která hlasy států, v nichž ženy nesmějí řídit auta, chodit na fotbal a které, jsou-li znásilněny, musí si vzít svého znásilňovače za muže, odsuzuje Izrael za nedodržování práv žen? Organizace, jejímž novým členem výboru za práva žen se stal Írán, země, v níž dostala obhájkyně práv žen Nasrín Sotúdeová trest třiatřiceti let vězení a 148 ran bičem? Organizace, která jménem Súdánu svého času podávala stížnost na dodržování lidských práv ve Velké Británii? Toho Súdánu, jenž právem šarí’a vyvraždil ve své zemi statisíce křesťanů, zlikvidoval celé vesnice a vyhladověl víc Súdánců než Stalin ve třicátých letech Ukrajinců? Aha.
I kdyby se mi nápad vystoupit v OSN nakonec podařilo dotáhnout do konce, nevím, jestli bych byl klidný, kdyby mi delegáti Kuby, Saúdské Arábie, Jemenu nebo Zimbabwe tleskali po skončení apelativního projevu o tom, že se jakási zelená úderka pod pláštíkem ochrany přírody pokouší ve světě zlikvidovat demokracii a mně ukrást klidné stáří.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu, který si můžete objednat vb našem Ikiosku >>>
