Alexandra Udženija: Vrtěti klimatem aneb komu patří budoucnost
Světem stále rezonuje projev mladé aktivistky Gréty Thunbergové na světovém klimatickém summitu v New Yorku. Někdo projev i samotnou protagonistku oslavuje, někomu přišla jeí slova přehnaná, a pro někoho představuje aktivistka Gréta dokonce ztělesněné zlo. Já ovšem o šestnáctileté autistické dívce, které někdo ukradl dětství i budoucnost, psát primárně nechci.
Samotná Gréta je jen osamělá dívka, kterou někdo i „díky“ její diagnóze postavil do situace, kdy chodí hovořit před státníky celého světa, a vidí tedy svět i svou úlohu v něm naprosto zásadním způsobem. Jako matka dcery v podobném věku mám pro toto "svaté" zapálení pro nějakou věc poměrně pochopení. Ale když k tomu připočteme právě tu přiznanou Grétinu diagnózu autismu a obsedantní poruchu, je jasné, že ono „zapálení“ pro věc je pro ni spíše nebezpečné a způsobuje destruktivní pohlcení celé její osobnosti jedním tématem. Nejsem lékař, ale je podle mě jen otázkou času, kdy to pro ni může mít fatální osobní následky. A to se mi pak chce jako matce spíše brečet a na její rodiče zakřičet „jak se opovažujete (slovy Gréty „how dare you?“), takhle nechat ničit život svého dítěte?“.
Gréta přeci představuje pouze symbol mnohem hlubšího a závažnějšího problému. Bylo by totiž pošetilé si myslet, že v projevu zazněly jen autentické myšlenky této mladé slečny. Ten projev jí někdo dopředu připravil, někdo řídí její činnost, někdo zařizuje její masivní PR, atd. A zdá se, že ten někdo má své vlastní zájmy a úmysly, které jsou ovšem daleko temnější, než altruistická starost o zelenou planetu.
Ukradená budoucnost? Ale čí?
Historie má tendenci se opakovat a myšlenky, které stokrát vyhodíte dveřmi, tak se vám po sté první vrátí oknem. Naše civilizace si s různými modifikacemi socialismu a totalit užila do sytosti. Ideologie nacismu a komunismu zdevastovaly generace našich dědečků i otců. Mají za sebou potoky krve, morální i kulturní rozvrat celých národů a zločiny, které nelze ani pochopit natož odpustit.
Ústřední myšlenka je ovšem pořád stejná - je potřeba „radikální změna“, protože se blíží konec světa a ten kdo se staví proti, bude smeten! Postupy zůstávají až podezřele podobné: zneužívání mladých lidí díky jejich přirozenému sklonu k absolutnímu idealismu a radikalismu, boj proti "absolutnímu zlu". Protože když bojujete proti absolutnímu zlu, pak jsou dovoleny i absolutní nástroje k takovému boji. To vše opřeno o nezpochybnitelnou pravdu, o které se zásadně nepochybuje. A v neposlední řadě okořeněno až mrazivou naléhavostí, která ospravedlňuje radikálnost postupů a dopředu vylučuje jakoukoliv diskusi. Na reálnou a normální diskuzi přeci už nezbývá čas. A že to odnese zdraví jedné mladé celebrity, to přece v zájmů vyšších cílů nezajímá už vůbec nikoho.
Protagonistům této enviromentální revoluce už dávno nejde o nějaké životní prostředí. Není důležité vysazovat stromy, zadržovat vodu v krajině, třídit a regulovat odpad, implementovat postupně vhodné technologie (což já osobně podporuji všemi deseti) atd. Důležitá je podle nich radikální změna systému, přičemž tím systémem je myšleno vše, co jsme doposud jako lidstvo dosáhli. My všichni a celý systém jsme na vině všemu, to je to absolutní zlo.
Co na tom, že díky tomuto systému žijeme v nejsvobodnější éře našich dějin, že díky němu zažíváme technologický pokrok, o kterém se minulým generacím ani nesnilo, že umíme léčit nemoci, na které se ještě před pár lety běžně umíralo, že máme jednu z nejvyšších proočkovaností, že můžeme cestovat, poznávat jiné kultury, svobodně podnikat a žít v relativním štěstí a bezpečí? Co na tom, že můžeme svobodně hledat smysl naší existence?
To teď nikoho nebude zajímat, protože se blíží konec světa. Takže se rázem na ten krásný ač nedokonalý svět vlastně budeme dívat jako na nespravedlivý, zlý a teď i ohrožující naší samotnou existenci. A jediná cesta ven vede přes zničení tohoto systému a hledání toho konečně ideálního. Má vést přes "spravedlivé" přerozdělení majetku a radikální změnu lidské povahy i tužeb, ať už se nám to, slovy tvůrců Grétina proslovu, líbí nebo ne.
Budoucnost už nepatří nám, chtělo by se povzdechnout…Ale komu tedy patří?
Proč, proč a proč?
Komu vyhovuje, že se vylučuje diskuze a zároveň prosazuje hyperkorektnost a jedinou globální pravdu? Kdo je tak moc nespokojen se současným světem a svým životem, že chce radikální změnu, která sama o sobě může znamenat pád civilizace, jak ji známe? A nemůže to být jen součástí další vlny sofistikovaného marketingu některých globální korporací? Nemůže být výsledkem potlačení úrovně naší západní civilizace a masivní růst civilizací jiných? Je to v našem zájmu? Můžeme opravdu my všichni za to, že se planeta přelidňuje, nebo se to děje v zemích, které nejvíce naši civilizaci odsuzují? A proč největší bojovníci proti naší civilizaci pochází hlavně z prominentních kruhů té samé civilizace, proti které bojují? Jsou to jen konspirační teorie nebo relevantní otázky v globální debatě o globálních problémech?
Pokrok a růst civilizace přeci nikdy nestál na nezpochybnitelných dogmatech nějakých (byť i vědeckých) autorit, ale právě na skutečnosti, že myšlenky a vědecké teorie jsou v čase podrobovány kritickému myšlení, jsou zpochybňovány a musí se tváří tvář protiargumentům obhájit. Byly doby, kdy "vědecké" autority tvrdily, že země je placatá nebo že nemoc lze vyléčit pouštěním žilou. Měli jsme jim bezpodmínečně věřit, nebo jsme tyto závěry měli podrobovat kritice?
Všichni jsme lidé z masa a kostí. Všichni máme své světonázory, své tužby, své potřeby. Závěry každého z nás mohou a také často jsou tendenční. Přistoupit na myšlenku, že vědecký závěr se nikdy nezpochybňuje a že kvůli němu musíme upravit chování všech lidí, to je cesta do absolutní totality a otroctví.
Místo k životu
Je více než jasné, že z klimatické změny (ať už reálné či imaginární) se stalo polarizační téma naší společnosti. Asi se všichni shodneme na tom, že starost o životní prostředí by měla být jedna z našich priorit. Planeta a život je nás všech.
Šetrné zacházení s okolní přírodou je to, co z naší civilizace dělá nejlepší místo k životu. Nikdo příčetný se nechce topit v tunách odpadků a v řekách místo ryb chytat plastové lahve, či se procházet místo v lese po holých kopcích. Jsem otevřená všem nápadům, jak úroveň životního prostředí zlepšit, ale nejsem ochotná vzdát se vlastní svobody či připravit svým dětem budoucnost jak z doby kamenné jenom proto, že si radikální socialisté, aktivisté a anarchisté našli novou modlu a zneužívají ji k té své vysněné revoluci.
Cesta ke svobodnému životu vede přes otevřenou diskusi a společenský konsenzus, ne přes výhrůžky, hysterii a stokrát demaskované totalitní choutky nemocných jedinců.
Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.
Autorka je místopředsedkyní ODS
