Zrcadlo českého národa: Karel Gott si v roce 1977 zvolil stranu hřiště. A vybral si špatně
Emoce a zase emoce. Smrt a pohřeb nejznámějšího českého zpěváka prožívají jeho příznivci i odpůrci. Ve sporech o odkaz a význam Karla Gotta se odráží všeobecné zjitření naší společnosti. Jsme nervózní, jsme agresívní. Štěkáme na sebe. A přitom jde jen o pop-music. Anebo snad ne?
Karel Gott toho hodně vykonal a dokázal. Stal se nezpochybnitelným rekordmanem české kultury. Zaujal diváky a posluchače v mnoha zemích světa, nejen v Německu a Rusku, kde se jeho desky prodávaly nejvíc, ale i v Polsku, Brazílii – a konečně i ve Francii, kde ho brali na vědomí Gilbert Bécaud i Charles Aznavour. Je otázka, nakolik za úspěchy jeho alb v zahraničí může fakt, že je nahrál v různých jazycích, a nakolik šlo o něj samého. Němečtí fanoušci však jeho persónu milují, možná víc než my.
Češi se na něj vzhledem k osudu své země nemohou dívat pouze jako na člověka, který rozdával dobrou náladu. Právě za ni se totiž přimlouval v únoru 1977 v nechvalně proslulém projevu v Divadle hudby. Ten pronášel ve chvíli, kdy jeho kolegyně Marta Kubišová sedmým rokem zažívala „zlý dlouhý půst“, což zpečetila podpisem a rolí mluvčí Charty 77. „Bude-li dostatek pohody a klidu, pak bude možno hodně zpívat a méně mluvit,“ předčítal romantický tenor to, co mu předepsal nositel státní ceny Klementa Gottwalda, básník Miroslav Florian. Ono setkání umělců – spolu s dřívějším shromážděním v Národním divadle – vešlo ve známost jako Anticharta. Až do té chvíle se Gottovi dalo vytknout prakticky jen to, že obratně využívá své důležitosti pro ziskuchtivý režim a zpívá nevýbojný střední proud v době, jež si o výbojnost přímo říkala. V sedmasedmdesátém si ale zvolil stranu hřiště. A vybral si špatně.
Dnes se Anticharta všemožně bagatelizuje. Někdo se odmítá kát a tvrdí, že stydět by se měl bolševik (viz Jiří Menzel). Jiní se veřejně omluvili, třeba Eva Pilarová. Jenže žádný z těch, jichž se věc týká, nikdy nevysvětlil, jak vůbec dokázal tak dlouho sedět na zadku a poslouchat ty plky. Jan Werich lednovou schůzi v Národním divadle nevydýchal a hlasitě odkráčel. Ostatní mlčeli jak zařezaní, což je dobře patrné z televizního záznamu. A pak tu byl další stupeň otrlosti: stát dlouhé minuty u řečnického pultu a odříkávat projevy namířené proti odpadlíkům. Pilarová i Gott na to měli žaludek. Jiří Suchý, Vladimír Mišík či Pavel Smetáček (abychom uvedli alespoň pár statečných) ani nepřipustili, že by se takové taškařice zúčastnili, a na potupnou slezinu prostě – nepřišli.
„To řečnění si naši slavíci mohli odpustit, nikdo by jim hlavu neutrhl a nikdo by jim nezakázal zpívat,“ mínil hudební publicista Jiří Černý. „Měli by to trochu těžší, ale to by tak bylo všechno.“ Tlak na domácí umělce byl vyvíjen ještě dlouho poté. Jistě je to stálo spoustu energie. A málokdo to asi řešil jako Michael Janík z oblíbeného semaforského dua Paleček a Janík, jenž se po letech svěřil: „Když mi ožralý inspicient Antichartu přinesl, napsal jsem do kolonky Jméno: HOVNO.“ Přesto měl Karel Gott páky na to, aby s mocí sehrál důstojnější partii.
Bohužel, jak řekl vloni v rozhovoru s Martinem Veselovským Petr Janda (sám signatář Anticharty): „Gott tam mluvil o tom, jak je bezvadný tvořit v bolševismu. Bylo to celý takový hloupý. A bylo nám všem jasný, jak to je – byla to taková úlitba. Bylo asi potřeba jezdit do Německa, já to chápu.“
Hlavně žádné teze
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
