Furt v informačním střehu. Jak nešikanovat úřady, a přitom zachovat právo na informace?
Jak říká brněnský bavič a herec Miroslav Donutil, pořád se něco děje, proto je dobré být „furt ve střehu.“ Aktuálně Hamáčkovo Ministerstvo vnitra předložilo vládě novelu zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy populární „stošestky.“ Jedním z přínosů novely má být nová možnost odmítat zjevně obstrukční žádosti o informace. A že jich dnes je.
Většina neziskových organizací ovšem hodnotí výše zmíněný vnitrácký návrh jako skrytou snahu o vytvoření mechanismu, jenž by ochromil občanskou společnost a zabránil lidem v přístupu k informacím a kontrole veřejné moci. Legendární informační bojovník a bývalý politik Oldřich Kužílek dokonce předmětnou novelu označil za „Největší zásah do práv občanů na svobodný přístup k informacím od sametové revoluce.“
Pravda bude uprostřed
Na jednu stranu je zapotřebí napsat, že právo na informace je ústavním právem, tedy té nejvyšší právní síly. Nejenom, že je právem samo o sobě, ale je i pomyslným mostem k právům dalším – například k právu shromažďovacímu, sdružovacímu či volebnímu. Je logické, že pokud chce občan kvalitně participovat na správě věcí veřejných, tak k tomu potřebuje relevantní informace. Proto si informační právo nepochybně zaslouží ochranu.
Na druhou stranu se zejména mnohé obce a kraje potýkají se šikanózním zavalováním vypečenými informačními žádostmi, a to v množství opravdu větším než malém.
Takřka každá z více než šesti tisíc českých, moravských a slezských obcí dnes má alespoň jednoho „svého stošestkáře,“ který mnohdy tyranizuje obec, město, městskou část nebo kraj stovkami žádostí o informace. Modelově kupříkladu jihlavský magistrát, tedy z metropole jinak poklidného kraje Vysočina má 75 procent „info-žádostí“ od jediného (!) hyperaktivního žadatele. Jeden český krajský úřad se dokonce potýkal s více než třemi tisíci „stošestkových“ dotazů od jednoho jurodivého žadatele za přibližně půl roku. A všechny dotazy musely být v souladu se zákonem řádně a včas vyřízeny. A to není mimochodem vůbec levné.
Peníze chybí jinde
Pokud se někdo pousměje, a řekne fanfaronsky „no a co má být, jen ať úředníci kmitají,“ tak se vysmívá krátkozrace. Mnoho správních úřadů již totiž přijalo speciální pracovníky na právní (či jiné) oddělení, kteří vyřizují mnohdy zbytečné mnohočetné žádosti o informace. A když si uvědomíme, že jeden takový pracovník stojí veřejnou kasu přibližně půl milionu korun ročně (včetně zákonných odvodů na zdravotní a sociální pojištění), a takových informačních pracovníků musí být aktuálně v ČR několik stovek, tak úsměv trochu mrzne na rtech.
Satirik by možná dokázal namodelovat situaci, že občan čeká o dva měsíce déle na plánovanou operaci ve veřejném zdravotnickém zařízení, jelikož jeho kverulantský soused před tím vyčerpal statisíce z veřejných peněz, aby se odpovědělo na jeho šikanózní žádosti podle stošestky.
Vychytralá odpověď, že to jde z jiné rozpočtové kapitoly, neobstojí, jelikož ve finále jsou to jedny veřejné peníze. Když se někde zbytečně utratí, tak jinde prostě musí chybět, ekonomická energie musí zůstat zachována, zde žádné účetní triky a planě moralizující řeči skutečně nepomohou.
Hledejme rovnovážné řešení, aby naše úřady nebyly zbytečně draze šikanovány, ale současně nezadusme ústavní právo na informace. Nic není černobílé.
