Proč se trošku neodvázat aneb Kakofonie českého přístupu k Číně
Čína – tedy ta pevninská, formálně stále komunistická – musí při detailnějším sledování české politiky působit jako bájná či démonická země. A nejen v posledních dnech. Z jedněch úst vychvalována jako štědrý investor, úspěšný stabilizátor, předvoj hospodářského zázraku a nastupující světovládce. Podle jiných proklamací ovšem utlačovatel vlastních obyvatel, uzurpátor odbojných území, který vyžaduje absolutní poslušnost i při šíření vlivu jinde po světě. Nejde ovšem jen o protichůdné názory, potud by to zas takový problém nebyl. Jde o přístup politických špiček k režimu v Pekingu.
„Připadá mi to celé špatně,“ shrnul to pěkně v nedělní Partii na TV Prima Lubomír Zaorálek (ČSSD), nyní ministr kultury, který ve svých reakcích nezapře někdejší působení v čele diplomacie. Ostatně i na jeho osobě je vidět, že to s hledáním postoje k Číně není lehké. Právě za jeho působení v Černínském paláci vzniklo před třemi lety servilní propekingské „prohlášení čtyř“ nejvyšších ústavních činitelů (on sám jej ale nepodepisoval). Nedávno ale pouštěl do světa, jak vyčinil čínskému velvyslanci za překážky kladené českým kulturním tělesům v cestách do Číny.
Před třemi lety šlo o tibetského dalajlamu, kterého přijal tehdejší ministr kultury Daniel Herman. Nyní „zlobí“ pražská radnice, která se – zřejmě z nedostatku práce, protože dopravními, bytovými ani žádnými podstatnějšími problémy metropole přeci netrpí – pustila do donkichotské snahy o přeformulování pražsko-pekingské smlouvy. Pasáž o uznání jednotné Číny, která se tam dostala za minulého vedení města, byla sice v souladu s naší diplomacií, ale v této souvislosti zbytečná a taktéž zaváněla servilností. Nebylo to ale nic hořlavého. „Nejsem si jist, že pražští konšelé vnímají všechny souvislosti toho, kde dnes svět je, a že jsou plně kompetentní na to, aby se do té čínské politiky pouštěli,“ dodal na TV Prima Lubomír Zaorálek. A zmínil například čínsko-americkou obchodní válku…
Někteří v tom ale mají jasno. Prezident Miloš Zeman si zavzpomínal na své prognostické období a předpověděl – ještě dříve, než by to Číňany možná vůbec napadlo – že to kromě jiných odnese i fotbalová Slavie. A nejen ona. „Díky prezidentu Zemanovi se podařilo nastartovat čtyři přímé linky z Číny, které jsou dotovány čínskou vládou. Díky tomu sem proudí těch více než 600 tisíc turistů,“ ocenil zásluhy hlavy státu ve zmíněné debatě TV Prima šéf SPD Tomio Okamura – myslel turisty čínské, a to v rámci roku. A samozřejmě nyní podle něj hrozí, že lety ustanou a příliv se zastaví. Ale není se čemu divit, když si v Praze dovolili nerespektovat státní politiku, jak před několika dny podotkl šéf komunistů Vojtěch Filip.
Zřejmě nejpikantnější na celém čínském tápání ale byly reakce na projevy šéfa Senátu Jaroslava Kubery (ODS). Nejdříve byl po vystoupení v ČT pranýřován jako apologeta pekingského režimu poté, co dával porušování lidských práv v Číně do souvislosti s tím, že udržet tak velkou zemi pohromadě není lehké. Jenže ouha. Hned za pár dní se objevil na recepci tchajwanského zastoupení v Praze – de facto ambasády – kde byl uveden jako prominentní host a pronesl sympatický projev na podporu ostrova. Což pochopitelně nazlobilo Peking a nepochybně nepotěšilo ani Hrad.
A zmínit by šla i řada dalších reakcí. Čína se stává stále více názorovým argumentem než politickou reálií. O nejednotnosti české zahraniční politiky se mluví už dlouho. A nejde jen o neshody mezi vládou a opozicí, kakofonie zaznívá často i u mocenských špiček. Nynější čínské pošťuchování je ale i za hranicí tohoto diplomatického folkloru. Občas by skoro člověka napadlo, zda nějaká Čína skutečně existuje, anebo je to jen konstrukt k naplňování zásadových politických postojů.
