Marek Stoniš: Zemanova lež vlevo dole, za kterou se stát omlouvat nemusí
Výroky soudů nejsou od toho, abychom jim rozuměli. To bychom taky mohli vetknout rovnítko mezi právo, spravedlnost a zdravý rozum. Ale stejně zůstávám nad některými soudními verdikty u vytržení. Například čtu, že stát se nemusí omlouvat za výrok prezidenta Zemana na adresu Ferdinanda Peroutky. Šlo o jeho nedoložené tvrzení, že kdysi v Přítomnosti četl Peroutkův článek Hitler je gentleman. Prý někde vlevo dole.
Má-li se stát omlouvat za něco, co neprovedl, jsou cesty spravedlnosti opravdu nevyzpytatelné. Stát jsme přece my, jeho občané. Copak jsme si my pouštěli hubu na špacír o Peroutkovi na konferenci o holocaustu? A když náš mluvčí Ovčáček onen článek nenašel ani v nejzaprášenějších archívech, kličkovali jsme snad my před spravedlností a třásli se pronést jednoduchou omluvu? Třeba: „Svým projevem jsem chtěl upozornit na historická selhání intelektuálních elit tváří v tvář nastupujícím totalitním režimům, jejich přisluhování, či dokonce spolupráci s nimi. Bohužel jsem si zvolil špatný příklad a Ferdinandu Peroutkovi přisoudil neexistující článek. Tímto se omlouvám jak veřejnosti, tak jeho rodině.“
Jenomže my nejsme prezident a my nejsme ani Miloš Zeman. (Naštěstí nebo bohužel, jak je ctěná libost.) Takže kvůli jeho neschopnosti přiznat chybu se celá kauza dostala do takřka bizarních právních zákrutů. Soud první instance například v odůvodnění, že stát se nemusí omlouvat za prezidentova slova, tvrdí, že „prezident republiky při svých projevech žádné právní normy stanovené pro výkon této veřejné funkce neporušil, a není tedy splněna jedna z podmínek stanovení odpovědnosti státu za škodu“.
Mně, prostému laikovi, z toho tedy plyne, že prezident může říkat, co chce, třeba pronášet hory lží o slavných mrtvých nebo bezejmenných živých, aniž se jim postižení můžou bránit a ubránit. Možná by se v tomto případě měl přijmout upřesňující zákon, jenž by stanovil, že stát se nemusí omlouvat za žádný z výroků prezidenta Miloše Zemana, protože by nedělal nic jiného. A až Miloš Zeman doprezidentuje, logicky by se onen „Lex Zeman“ zase zrušil. Bylo by jasno.
Ale naše soudní tahanice o jeden lživý výrok prezidenta se dají ve srovnání s některými velkolepými výroky soudů ve sdíleném kontinentálním prostoru považovat téměř za nicotné. Například madridský soud poslal natvrdo za mříže na dlouhá léta (od deseti do třinácti let) skupinu někdejších katalánských vysokých politiků, kteří před dvěma lety uspořádali proti vůli Madridu referendum o nezávislosti svého regionu. Tedy referenda, jež je u nás v Evropě zcela běžným nástrojem pro vyjádření vůle lidu. Jistě, Katalánci porušili platné zákony a vzepřeli se verdiktu ústavního soudu. Ale třináct let natvrdo za referendum o sebeurčení národa? Pokud Madrid opravdu nakonec zavře katalánské politiky za uspořádání referenda, neměl by soudit a odsoudit také všechny, kdo se jej zúčastnili? Nebo ještě lépe jenom ty, kteří hlasovali pro samostatnost Katalánska? Dostáváme se k otázkám, na něž těžko hledat odpovědi.
Raději tedy – ať žije spravedlnost!
