Druhé okradení církví zarazil ústavní soud. Sláva, žijeme v právním státě!
Je to dobrá zpráva pro církve a velmi dobrá pro nás všechny, občany České republiky. Žijeme v právním státě. Politická moc si nemůže dělat, co si zamane. I když si momentální vrchnost ANO, ČSSD, KSČM s podporou SPD a pana prezidenta schválila dodatečné zdanění církví, přes ústavní soud tahle právní a morální zhůvěřilost neprošla. Symbolika 30. výročí pádu komunistického režimu je bonus navíc.
Komunisté, kteří si zdanění církevních náhrad dali jako podmínku tolerance Babišova kabinetu, možná zapláčou. Jejich političtí předci církve pronásledovali a okrádali, podruhé se to už nepodařilo.
Polistopadové demokracii trvalo dvě desítky let, než alespoň částečně křivdy napravila – část majetku vrátila a část uhradí finančními splátkami s tím, že se církve během třiceti let odloučí od státu. Budou žít zkrátka za své. Bylo by ostatně i z logiky věci absurdní, kdyby stát danil majetek, který předtím ukradl.
Tlustí preláti, laskavé ošetřovatelky
Ústavní soud ve svém verdiktu připomněl, že žádnému jinému okruhu restituentů se po roce 1989 nestalo to, co církvím – tedy, aby stát zpětně zpochybnil jejich restituční nárok. On ale také „jiný okruh restituentů“ nebudí v české společnosti takové vášně. Na jedné straně jsme vděčni za církevní péči o staré, nemohoucí, za řádové sestřičky v nemocnicích, na straně druhé vidíme církve stále jako nějaké mamonáře reprezentované tlustými preláty.
Politici, kteří dodatečné protiprávní zdanění církevních restitucí podpořili, společenské nálady zneužili, hráli s voliči cynickou hru. Předem znali nesouhlasné názory právníků. Věděli, že zdaněním by stát porušil své závazky, protože smlouvy podepsané s církvemi jsou nevypověditelné. Měli rovněž ministryní financí potvrzené, že žádná analýza dokládající předražení finančních náhrad neexistuje. A konečně, přinejmenším slyšeli o výpočtech, že stát na krádeži církevních majetků ve skutečnosti vydělal, neboť výnosy z něj činily zhruba dvě stovky miliard.
Přesto příslušný zákon schválili. Každý, kdo zvedl pro něj ruku, by měl stokrát opsat klíčovou větu ústavního soudce Jaromíra Jirsy: „Zákonodárce tím porušil princip právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnost a ochrany nabitých práv, jakožto stěžejní princip demokratické společnosti ve smyslu článku jedna odstavec jedna Ústavy České republiky".
Aby příště nebyla řada na nás
Ať už církve máme rádi, nebo nemáme, můžeme si na konci téhle smutné politické anabáze říci: Díkybohu, žijeme v právním státě. To je moc důležité. Nikdy nevíme, kdy se politická moc zase utrhne a pokusí se porušit právní jistoty někoho dalšího. Třeba moje. Třeba vaše.
