Alexandra Udženija: O Gottlandu, usmíření a zášti „lepších“ lidí
Zemřel Karel Gott. Zpěvák, který svou tvorbou bavil generace občanů naší země. Pro mě ta zpráva byla o to bolestnější, neboť jsem Karla Gotta i jeho rodinu znala osobně. Pro mne odešel na věčnost nejen umělec, ale hlavně konkrétní lidská bytost – otec čtyř dětí, milující manžel, dobrý a slušný člověk. Smutek nad ztrátou ve mně pomalu ale jistě vystřídala pachuť z některých reakcí, které si ve veřejném prostoru bylo možné přečíst.
Jako politička jsem zvyklá na nelítostné prostředí veřejných debat plných zloby a zášti. Přesto mě reakce některých lidí na zprávu o smrti Karla Gotta skutečně šokovaly. O to smutnější je fakt, že mnoho z nich bylo z tábora těch, kdo se sami považují za ty morálnější, lepší a zaklínají se hesly jako pravda a láska. Ovšem lásku v některých vyjádřeních těchto lidí bychom hledali marně a s pravdou to nebylo o nic lepší.
Kdo je hrdina a kdo není?
Jednou z častých výtek na život Karla Gotta – kromě toho, že byl mainstreamový popový zpěvák (jako by všichni museli zpívat „alternativu“, že) – byla jeho údajná servilnost ke komunistickému režimu. Prý nebojoval, když mohl.
Považuji lidi, kteří aktivně vystupovali proti komunistickému režimu, za hrdiny. Za opravdové hrdiny! Jejich boj s sebou totiž nesl značné oběti, poznamenal jejich kariéry, životy (někdy i samotnou fyzickou existenci) i životy jejich rodin. Jsou to lidé, kteří si bezesporu zaslouží naší úctu.
Jenomže hrdinství není pro každého. Ani nemůže být. Jsou lidé, kteří prostě jen chtějí žít své životy, dělat to, co milují, založit rodinu, vybudovat kariéru a zanechat odkaz hodný jejich možnostem a schopnostem. A to i v časech, kdy zemi vládne obludný a amorální režim. Pokud nikomu neubližují a záměrně neškodí, je vrcholně nespravedlivé je soudit za to, že nechtěli být hrdiny a že jen chtěli naplnit potenciál svého talentu, kterým dávali radost milionům spoluobčanů napříč generacemi.
A je proto velmi pokrytecké posuzovat jejich životní volby v té šílené době právě dnes. Karel Gott byl zpěvák s darem od Boha. Chtěl prostě zpívat a bavit lidi. A to se mu povedlo jako málokomu. Nikomu nikdy záměrně neublížil, naopak, existuje řada svědectví o tom, že mnoha pronásledovaným lidem pomáhal – finančně i lidsky. Je vrcholně pokrytecké kritizovat ho za to, že chtěl žít svůj život a odmítl být hrdinou. Byl slušným člověkem a to není málo, naopak. Řada lidí v těch dobách nedokázala ani to. Jak se říká, kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
Rozdělení, nebo spojení?
Znovu a znovu se můžeme přesvědčit o tom, jak hluboce je naše dnešní společnost rozdělená. Jsem z toho nešťastná – jako člověk i jako politik. O to více na mě působila zádušní mše za Karla Gotta v katedrále sv. Víta. Byla plná lidí s odlišnými názory i viděním světa, ovšem spojených v milosrdenství, pokoře a vzájemné úctě k zesnulému člověku, se kterým se přišli rozloučit. Zádušní mše se slouží jako přímluva před Bohem za hříšníka a jeho skutky. Je to přímluva za spásu duše zemřelého.
Karel Gott hříšník byl, jsme jimi koneckonců všichni, věřící i nevěřící, a je stále jasnější, že víc než cokoliv jiného potřebujeme nějakou přímluvu. Za naše životy a za duši tohoto národa. Karel Gott za svého života zpíval písničky, které měly sílu spojovat a dávat lidem radost, i když jste nebyli jeho skalními fanoušky. Podobných společných emocí nezažíváme mnoho. Je asi naivní si myslet, že smrt jednoho uměleckého génia dokáže spojit lidi i do budoucna. Ale budu v to doufat.
Tak pán Bůh s námi a zlé pryč .
