Bohumil Pečinka: Zeman končí jako Brežněv. Dvojice Mynář a Nejedlý drží prezidenta jako luxusního zajatce

Předminulý čtvrtek se na Hradě uskutečnila schůzka ústavních činitelů k zahraniční politice. Podle svědectví jednoho z nich byl prezident Zeman dlouhé minuty duchem nepřítomný a nereagoval na vnější podněty. V polovině jednání začal plácat předsedu Senátu Kuberu po zádech a říkal věci úplně mimo kontext debaty. Následně se duševně odpojil, aby po chvíli vstoupil do hovoru v úplně jiném než probíraném tématu. Účastníci schůzky odcházeli z Hradu z jeho chování hodně rozpačití. Je to stabilní projev, nebo exces? To nikdo neví.

Přesně týden nato jej jeho spolupracovníci odvezli na „rekondiční pobyt“, což je výraz většinou spojený se zařízeními úplně jiného typu, než je Ústřední vojenská nemocnice. Když jej po čtyřech dnech propouštěli, znemožnila ochranka natočit, jak odchází (je odnášen?) z nemocnice.

Závěrečný verdikt šéfů nemocnice byl stejný jako už tolikrát v minulosti – prezident je unavený a dehydrovaný. Tentokrát ani prezident nestačil říct obligátní větu, že se cítí jako čtyřicetiletý a má prostatu jako mladík. Celkový dojem byl následující: jsme svědky Potěmkinovy vesnice, za jejímiž kulisami se odehrává něco, co veřejnost nesmí vědět. Otázka je, proč Zemanovo okolí systematicky nemluví pravdu.

Má to smysl

Psát o zdravotním stavu hlavy státu má smysl. Už jenom proto, že čeští prezidenti se v uplynulých sto letech dostávali do krizových situací a jejich chatrné zdraví hrálo v jejich rozhodování klíčovou roli. Za všechny Edvard Beneš v době komunistického převratu v únoru 1948. Tehdy už byl po několika zapřených mrtvičkách, což přispělo k jeho neochotě vzdorovat komunistům ve změně režimu. Dnes samozřejmě není politická situace tak dramatická, ale proč nerespektovat standardy, které zde nastavil Václav Havel a Václav Klaus?