Erdoğan se roztahuje: Kdo ztratil a kdo získal v syrské válce?

V důsledku společného tlaku včerejších nepřátel a dnešních spojenců místní Kurdové nejspíše ztratili naději na dosažení autonomie – pokud jim nebude nabídnuta jedním z vítězů, ovšem za ponižujících podmínek.

V náručí Moskvy

Damašek rozšířil svou kontrolu nad rozpadlým územím Sýrie, ale ztratil jakoukoliv možnost jednat nezávisle na Rusku. Moskva získala pochybné právo být přímým účastníkem krvavého a nikdy nekončícího konfliktu afghánského typu. Je to přesně ten typ krví vykoupeného vlivu, o který americký prezident nestojí, a proto ho hodil za hlavu, i když si o tom můžeme myslet, co chceme.

Každý vliv spojený s lidskými i materiálními ztrátami ve vzdáleném neklidném regionu je nepotřebnou přítěží a snaží se o něj jen hloupý mocnář. Že Spojené státy přitom neztratily svou schopnost ovlivňovat dění nepřímo, cizíma rukama, o tom svědčí skutečnost, že právě ony jsou garantem nynější dohody o příměří a jistě i všech dalších.

Severoatlantická aliance navzdory chmurným věštbám zatím Turecko neztratila. Stále ho pokládá za platného člena bloku, a chce-li to něčím doložit, pak poukazuje na skutečnost, že Turecko si sice nechalo dovézt z Ruska komplety protivzdušné obrany typu S-400, leč zatím je neuvedlo do bojového stavu.

Vojenské základny na jeho území nadále slouží Američanům pro zásobování pozemních jednotek a právě tam se stahují z bojiště zbytky jejich pozemních sil. Hlava NATO Jens Stoltenberg, jenž navštívil Ankaru hned po zahájení operace, mluvil rozdvojeným jazýčkem.

Na jedné straně vyjádřil znepokojení nad tureckým vpádem do Sýrie, ale zároveň zdůraznil, že „turecké obavy o svou bezpečnost jsou legitimní… Žádná jiná země NATO nečelila většímu množství teroristických útoků a žádná nepřijala tolik syrských uprchlíků jako Turecko.“ Ostatně tato země svého času nevstupovala do Aliance z důvodů atlantické solidarity, nýbrž z obav před záměry Stalina ovládnout středomořské průlivy.

Poslední spravedliví

Státy Evropské unie, jež se stavějí do pózy posledních spravedlivých a Erdoğanův režim popisují jako veskrze diktátorský, trpí nejspíš ztrátou paměti. Byly to právě ony, které sílícím tlakem na Ankaru připravily tureckou armádu o její úlohu pojistky demokratických změn. Pošetilá a domýšlivá Evropa dosáhla svého: princip založený Atatürkem byl zrušen a to uvolnilo cestu islámským fundamentalistům ke světské moci.