Alexandra Udženija: Politické sliby a vzdálená realita
Předvolební rétorika se s realitou po volbách občas míjí. Buďme fér, ne vždy je to úmysl a někdy to ani nejde jinak. Poslední dobou ale mám pocit, že realita od snů a slibů nebyla ještě nikdy tak vzdálená.
Praha: Obelhaní občané
Příkladů najdeme nespočet. Třeba v Praze všechny strany slibovaly řešení zoufalé dopravní situace. Všichni měli jako jednu z priorit dostavbu městského a pražského okruhu a revizi parkovacích zón směrem k jednotné zóně. Realita vypadá tak, že ani po roce vládnutí se dostavba okruhů nepřiblížila ani o metr a některé již vyprojektované stavby se dávají k ledu.
Až to působí dojmem, že by páni radní okruh nejraději nepostavili vůbec. S parkovacími zónami je to podobné. Jediné „řešení“ dopravní situace, s nímž současná pražská koalice přišla, tak zahrnuje zákaz průjezdu některých komunikací v centru města, což vyžene stovky aut do už tak přeplněných hlavních tahů a sjednocenou rychlost na magistrále na 50 km/h, o čemž pro jistotu magistrát zapomněl vyrozumět řidiče. Pokuty se holt hodí. Asi jako kdybych slíbila čisté chodníky a zároveň na ně vysypala všechny popelnice.
Snížíme daně, ne, vlastně zvýšíme
Podobně i na celostátní politické scéně. Slibů od vlády Andreje Babiše (a to i od té předchozí) jsme slyšeli mnoho. Například o tom, že nikdy nebude zvyšovat daně. Realita ovšem vypadá tak, že v současné době leží v Poslanecké sněmovně vládní návrh daňového balíčku, který zvyšuje spotřební daně i ceny plynu a pojištění.
Stejně tak si jistě všichni vzpomínáme na to, jak plamenně Andrej Babiš oznamoval, že musíme zajistit mladým lidem přístup k bydlení. Realita? Jeho vláda tvrdošíjně odmítá zrušit naprosto amorální daň z nabytí nemovitosti, která už tak drahé bydlení dělá pro spoustu lidí (nejen mladých) ještě nedostupnější.
Čas na digitální pravdu
A jak je to s tou stokrát omílanou digitalizací Česka, jíž se nejen pan Babiš zaklíná? Pěkný příklad nám poskytuje vlajková loď hnutí ANO — EET. Díky tomuto šmírovacímu paskvilu se nevybírá více daní (výběr spíše klesá, třeba na odvodu DPH), a naopak stojí za koncem mnoha drobných živnostníků. Nyní hrozí desítkám tisíc podnikatelů od finančních úřadů nové vysoké pokuty. Důvod? Konec platnosti certifikátů pro elektronickou evidenci tržeb, o němž se podnikatelům nikdo neobtěžoval zmínit. Čekali byste, když na vás stát nahrne pracnou a drahou „digitální“ povinnost, že vám k tomu poskytne adekvátní protislužbu? Tak to byste čekali marně. Úředníci, jichž je za poslední dobu o desítky tisíc víc, na zaslání jednoduchého upozornění, třeba formou mailu, přece nemají čas.
Prý se ale nic neděje, obnovení certifikátu je otázkou několika kliků v internetové aplikaci EET. Chápu, ta armáda drobných řemeslníků, obchodníků, hospodských, kadeřnic, lékařů, právniček a dalších nemá nic lepšího na práci než aktivně prolézat weby státní správy a hledat, kde se mohou dobrovolně přihlásit k tomu, aby byli šmírováni. Digitalizace po česku...
Jenže v kampaních na internetu se říše snů mísí s realitou, málokdo už poznává, či spíše chce poznat rozdíl. Na internetu stačí, že dostatečně silně, zajímavě a opakovaně říkáte, že děláte to, co ve skutečnosti neděláte. Málokdo má čas na pravdu. Celé mi to dost připomíná příběh Potěmkinovy vesnice, ale o tom zas někdy příště.
Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.
Autorka je místopředsekdyně ODS.
