I Orwell by se divil. Budou finanční poradci povinně nahrávat všechny hovory se svými klienty?
V Poslanecké sněmovně opět po čase leží návrh, z něhož by měl Orwell radost. Minimálně jako z možné dějové linky románu 1984. Česká republika je totiž zase jednou papežštější než papež, a tak transpozici návrhu na přísnější kontrolu zprostředkovatelského obchodu s finančními produkty navrhuje, aby finanční poradci měli povinnost nahrávat všechny hovory se svými klienty a po 10 let tyto hovory uchovávat. To vše je orámováno údajnou snahou o ochranu klientů. Něco tak absurdního jsem dlouho neslyšel.
Zaprvé, šmejdství. Je opravdu naivní myslet si, že ze sektoru finančního poradenství zmizí černé ovce jen proto, že budou muset nahrávat telefonní hovory. Naopak. Ti, kteří mají své podnikání založeno na šmejdství, regulaci snadno obejdou (př. si koupí druhý telefon), ale kvůli zvýšeným nákladům a úbytku obchodních příležitostí budou pociťovat silný tlak na své klienty ještě trochu přitlačit... Toto není regulatorní tlak na kvalitu, ale perverzní tlak na náklady. Na ten každý homo economicus zareaguje tak, že bude chtít náklady přebít ještě většími příjmy.
Zadruhé, náklady. Návrh legislativy předpokládá, že povinnost nahrávat všechny klientské hovory bude okořeněna povinností tyto hovory 10 let uchovávat v archivu. To nepředstavuje zrovna banální investici do technologií a není to ani zrovna málo dat. I podle značně zjednodušeného propočtu nákladovosti návrhu v dokumentu RIA se budou náklady na nahrávání, uchovávání a vyhodnocování hovorů dotčených subjektů pohybovat ve stovkách milionů Kč ročně, v závislosti na velikosti dotčeného subjektu mohou dosáhnout až více než 70 procent zisku před zdaněním! Jak se asi promítne toto opatření do cen produktů a služeb, aha?
Zatřetí, ochrana soukromí. Už mockrát jsem slyšel, že pokud se má kvalita na trhu finančního poradenství zvyšovat, tak je nezbytné, aby finanční poradci nebrali své klienty jen jako nástroj na jednorázové inkasování provize, ale aby si svými kvalitami získali klientskou důvěru, byli jim skutečnou přidanou hodnotou, a tak jim v průběhu života mohli poskytovat kvalitní poradenství širokého spektra – tu řešit bydlení, tu řešit pojištění blízkých, tu řešit investice do vzdělání dětí, ale také nepříjemné rodinné věci týkající se rozvodu, úmrtí v rodině nebo majetkové neshody… Opravdu nikoho nenapadlo, že klientům finančních poradců SKUTEČNĚ nebude příjemné, aby si podobné rozhovory někdo nahrával a pak je poslouchal? A že v takovém případě budou ochotni jít za takovou „nabídkou“, která zajistí bezpečnost a anonymitu, byť – viz bod číslo 1 – to bude právě na úkor klienta a kvality poskytovaných služeb?
Nechci spekulovat, komu podobná legislativa nahraje a komu naopak způsobí problémy. Je to poměrně triviální úvaha, ale dosti krátkozraká (finanční poradci žádné vlastní produkty nemají, jen zprostředkují prodej produktů bank, pojišťoven, záložen nebo institucí nabízejících investiční produkty – tlak na omezení činnosti poradců je tak tlakem na omezení prodejů). Není to potřeba. Bez podobné nesmyslné regulace se totiž česká společnost 100% obejde.
Autor je advokát a univerzitní pedagog, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
