Země V4 bojují s molochem EU jako nikdy předtím. K úspěchu to ale stačit nemusí
O tom, že Evropská unie se řídí především tím, na čem se domluví Německo a Francie za pomocí některých starých členských států, se země Visegrádu (Česko, Polsko, Maďarsko a Slovensko) přesvědčují v podstatě každý den. V poslední době se ale skupina V4 přesto snaží s bruselským molochem bojovat na mnoha frontách. Zda ji to ale bude něco platné, je závažnou otázkou. Bez dalších spojenců to nejspíše nepůjde.
Neuplyne snad den, kdy by se skupina Visegrádu nějakým způsobem v posledních letech nevyhraňovala proti návrhům německo-francouzské přesily, která rozhoduje celá desetiletí o tom, co nakonec Brusel prosadí. Vidíme to při otázkách nezvládnuté ilegální migrace, při jednání o rozpočtu, při výkladu toho, jak má fungovat demokracie, při otázkách dalšího rozšiřování EU na Západní Balkán či při prosazování (v našem případě spíše nutném omezování) dalších regulací, zákazů a omezení.
Jak se ukazuje, přes všechny nekonečné proklamace, nejsou členské země Evropské unie jednotné v pohledu na mnoho věcí. Každá hájí především své vlastní národní zájmy a najít kompromis je nesmírně složité. Koneckonců to vyústilo až k tomu, že jeden z nejvlivnějších států společenství, Velká Británie, provádí Brexit, tedy odchod z EU, způsobem, který nemá obdoby a těžko mohl někdo předpokládat, že to bude tak tristní podívaná.
Má Visegrád pravdu?
Čtyři středoevropské země v minulosti z nejrůznějších důvodů nevystupovaly v rámci EU jako spojenci. Exprezident Václav Klaus této formaci nikdy moc nevěřil. Premiéři za ČSSD (Špidla, Gross, Paroubek a Sobotka) s Bruselem moc bojovat nechtěli a předsedové úřednických kabinetů (Fischer a Rusnok) se v tom nijak zvlášť neangažovali. Změna přišla s nástupem Andreje Babiše, navíc byla podpořená vyhraněnou politikou vlád v Budapešti a Varšavě.
Země Visegrádu mají přitom v mnoha sporných věcech pravdu. Například postoj západních zemí (v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou) v otázkách migrace ohrožuje bezpečnost a stabilitu celé Evropy a přispěl k posílení extrémistů na všech frontách. V národním zájmu V4, stačí pohled na mapu, je také rozšíření EU na Západní Balkán o země jako jsou Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko či Kosovo (bez něj se do Evropské unie nedostane ani Bělehrad, jak se mylně domnívá prezident Miloš Zeman). Jenže rozšíření se odkládá na neurčito, zejména kvůli výhradám Francie.
Zásadní spory se vedou i o nový rozpočet EU na roky 2021 až 2027. Země střední a východní Evropy v tom tahají za kratší konec a v některých otázkách jsou pořád v nevýhodném postavení. Neustále se hovoří i o takových záležitostech, jako je třeba dvojí kvalita potravin, což je věc zcela nestoudná a nepřijatelná.
Problémem pro V4 je ale fakt, kde vlastně pro prosazení svých záměrů hledat spojence.
Kdo je náš spojenec?
Jak se ukázalo letos při výběru vrcholných pozic v Evropské unii, proti kartelu starých členských zemí není moc šancí uspět. Opět jsme viděli, jak se dělá politika „o nás bez nás“, i když se tvrdilo, že to bylo „s námi“. Navíc se „počty“ změní když odejde Velká Británie, která mohla být v některých směrech naším spojencem.
Pokud pomineme Německo a Francie, které mají zjevně jiné národní zájmy než V4, nabízelo by se například Rakousko. Jenže to jede vlastní témata bez ohledu na Visegrád, přestože někdy vystupuje k Bruselu také kriticky.
Poměrně logickým spojencem by mohly být státy Pobaltí (Estonsko, Litva a Lotyšsko), jenže ty se nechtějí do zásadní soubojů s EU pouštět. Bulharsko a Rumunsko, jako nejchudší členové Unie, zase poměrně ochotně přistupují i na požadavky, které se jím v budoucnosti nemusí vyplatit. Jenže jim nic jiného za současné situace nezbývá.
Při svých požadavcích tak někdy Visegrád zůstává osamocen. Nakonec často nedokáže své záměry prosadit.
Co s tím? Nezbývá než proti molochu EU nadále bojovat. Zda to ale přinese žádané výsledky, o tom se dá pochybovat, protože síla V4 na to bez dalších spojenců nestačí.
