Body a klid: Míříme vstříc digitální totalitě? Čína určitě
Před třiceti lety svrhla vlna demonstrací ve střední Evropě komunistický režim. Hongkong tehdy tvořil součást svobodného světa. Nyní otřásají Hongkongem demonstrace proti postupné čínské totalizaci tamní společnosti a v Česku
vládu drží u moci opět komunisté.
V roce 1997 přešel Hongkong z britské pod čínskou správu, byť s jistými privilegii, jež se však Čína viditelně snaží omezit. Současná česká vláda Andreje Babiše se opírá o parlamentní toleranci komunistů, i když KSČM ve sněmovních volbách 2017 zaznamenala jen 7,8 procenta, co je úplně nejhorší výsledek za celou dobu její existence.
V náruči s velkokapitalistou
Čeští komunisté dnes spolupracují s velkokapitalistou Babišem. Zdánlivě jde o další z mnoha šílených paradoxů naší epochy, který má plno reálných předobrazů. Například ten s žigulíky. V dubnu 1970, na Leninovy narozeniny, sjel z výrobní linky první vůz VAZ 2101 pro sovětský trh označovaný jako žiguli, což je název pohoří nedaleko továrny.
Šlo však o licenční Fiat 124, byť poněkud vyztužený, aby vydržel provoz na sovětských silnicích. Na rozsáhlé akci se podíleli též odborníci z italské automobilky. Nemohlo snad být ostřejšího protikladu, kdy se od firmy Fiat, řízené velkokapitalistickou rodinou Agnelliů, koupí licence na auto.
Sovětský komunismus tehdy evidentně začínal lapat po dechu, neboť nedokázal zajistit motorizaci společnosti, nedovedl dát lidu se Západem srovnatelný „rodinný vůz“ pouze domácími silami. A právě tato zvyšující se závislost na západních technologiích notně přispěla ke konci sovětského impéria.
„Sociální kredit“
V Číně však mezitím patrně nalezli recept, jak skloubit trh a totalitu. Ne trh a komunismus, poněvadž současný čínský režim je jakýmsi prazvláštním mixem (zbytků) komunismu, nacionalismu, technokracie, autoritářství a trhu. Na rozdíl od Sovětského svazu se Čína stačila vyšvihnout mezi technologické giganty.
Stala se též průkopníkem ve využití informačních technologií při mocenském ovládání obyvatelstva, které si snad ani George Orwell nedokázal představit. Testuje a postupně zavádí takzvaný systém sociálního kreditu čili elektronický systém bodující politické smýšlení, finanční kázeň nebo sociální chování (třeba péči o rodiče) – postavený na propojení informací z trestního rejstříku, bankovního konta či z jiných podobných zdrojů s údaji ze sociálních sítí. Lidé jsou dle takto získaných dat bodováni, za příkladné chování jim body rostou, za různé přestupky je ztrácejí. Nízký „sociální kredit“ provází pestrá škála sankcí: například výpověď z práce, nemožnost zaujmout manažerské místo, zákaz vstupu do luxusní restaurace nebo studia dětí na prestižní škole či špatná pozice na internetové seznamce.
„Nedůvěryhodní“ občané ztrácejí například i právo žádat o sociální dávky nebo o pronájem státních pozemků. Nekoupí si letenku do první třídy ani jízdenku do lůžkového vlaku, žádná cestovní kancelář jim neprodá zájezd. A třeba ani nenastoupí do autobusu MHD, jelikož je nějaký skener na základě jejich obličeje vyhodnotí coby „vadné“ jedince a dveře se jim automaticky zabouchnou před nosem.
Systém je bohužel atraktivní pro autoritářské politiky všude na světě. Po třiceti letech jsou tak opět na místě obavy, že zvítězí „čínské řešení“, byť v jiné, hladce elektronické formě. Přímo o firmu Huawei či o „čínský azimut“ Zemanovy politiky zde ani moc nejde. Nebezpečí totiž spočívá především v tom, že si česká (západní) společnost nakonec bude podobné řešení sama přát. Poněvadž lidem nabídne, obrazně řečeno, body a klid.
