Alexandra Udženija: Když kolektivní šílenství zaútočí na existenci dvou pohlaví
Akademie stojící za cenami Emmy, což je televizní verze slavnějšího Oscara, se rozhodla zrušit kategorie herec - herečka. Nově by umělci do kategorií byli zapisováni pouze podle toho, jestli se subjektivně cítí jako žena, nebo jako muž. A asi klidně pokaždé jinak.
Tento mediálně atraktivní verdikt je ovšem jen špičkou ledovce veřejné debaty, která se na dané téma vede v mnoha zemích na západ od nás. Nejde v ní o nic menšího, než o konec tradiční společnosti, na jakou jsme od nepaměti zvyklí. A co místo ní nabízejí výše zmínění blázni? O tom se příliš nemluví.
Jistota jedince, nejistota masy
Přitom kolektivní nerozum, chcete-li šílenství, není žádnou dějinnou novinkou. Na masové pobláznění společnosti, vyšroubované ad absurdum, lze narazit napříč celou lidskou historií. Celá naše civilizace a život jako takový je založen na principu interakce mezi dvěma odlišnými pohlavími. Tento princip vychází z přirozeného, biologicky daného faktu a má jistě i své myšlenkové, filosofické či náboženské opodstatnění v rovině protikladů. Vše v přírodě přece vzniká na základě protikladů, díky tmě vnímáme světlo, díky smutku zažíváme radost, mládí se proměňuje ve stáří, roční období se střídají a vytváří tak podmínky pro život. Spojením ženy a muže vzniká nový život. A život končí smrtí.
Muži a ženy prostě nejsou stejní a není to ani žádoucí. Jejich různost se dotýká všech aspektů lidské činnosti. Muž nosící lodičky a make-up může být považován sice za směšnou, ale ne až tak nebezpečnou výstřednost. Ale muže, který vyžaduje gynekologickou prohlídku nebo se dožaduje práva na vstup na dámské toalety?
Ilustrativním příkladem by mohl být loňský případ zločince Davida Thompsona z Velké Británie, který se po odsouzení za znásilnění několika žen prohlásil sám za ženu, Karen Whitovou, a aniž by prodělal operaci na změnu pohlaví, byl zařazen do ženské věznice. A v ní, světe div se, znásilnil několik spoluvězeňkyň. Někdo by mohl říci, že je to jen jeden z extrémních případů a že jím zbytečně strašíme. Jenže těch varovných signálů neskutečně přibývá. Snaha o destrukci světa, založeného na symbióze dvou pohlaví, se odehrává především v symbolické rovině.
Právo na cokoliv
Naše lékařská věda pojem transsexuality, tedy nesouladu mezi psychickým a anatomickým pohlavím, zná, a těmto lidem účinně pomáhá. Jedná se ale o složitý proces formou hormonální a chirurgické léčby. Ročně jej u nás podstoupí přibližně sto pacientů. A tak je to správné. Ale má se celá společnost veřejně a téměř každý den zabývat ojedinělými problémy stovek lidí? Představa, že by obtíže spojené s poruchou pohlavní identity, šly jednoduše vyřešit tím, že zrušíme pohlaví, je přeci absurdní.
Většina „pohlavních“ aktivistů si začíná plést lidská práva s mandátem práva na cokoli a kdykoli. Necítím se dobře? Odstraňte prosím ten pocit nebo toho, kdo mi ho způsobuje. Podobnému vidění světa nahrává fenomenální technologický pokrok, kdy spousta firem nabízí řešení milionu a jednoho problému prostřednictvím počítačových aplikací. Některé možná ano, ale jiné zase určitě ne.
Ďábelská hra
Opravdu si přejeme, aby naši potomci vyrůstali ve společnosti, která jim umožní lusknutím prstu cokoliv přirozeného změnit, včetně pohlaví? Dodá jim to větší jistotu nebo je to spíše uvrhne do chaosu a následné závislosti na nějaké aplikaci či aktuálně módních trendech? Jaká osobnost z nich vyroste? Každý, kdo má, nebo měl, malé děti, přeci zná a vidí, jak každé dítě od nejútlejšího věku přirozeně tíhne k daným postojům, vrozenému „pohlavnímu“ chování a prosazování svých zájmů. Cílem výchovy je přeci předat dítěti jistotu, nikoliv mu zasít do hlavy nejistotu a pochybnosti. Třeba o vlastní identitě. Technologicky se moderní doba neskutečně vyvíjí, to, co je dnes normální, bylo dříve úplné sci-fi. Ovšem člověk, lidská bytost, jeho podstata a povaha zůstává neměnná. Lidská identita je velmi křehká věc a nemyslím si, že by společnost dospěla do fáze, kdy si s ním může zahrávat. Je to totiž hra s ohněm. Nemusím vyznávat žádné konkrétní náboženství, abych chápala, že relativizovat základní lidské pudy, samotnou identitu člověka může být veskrze ďábelská hra s nepředvídatelnými konci.
A co u nás?
Pokud se snad uklidňujete tím, že podobné absurdity naše končiny míjejí, že u nás je svět ještě v pořádku, možná by vaší pozornosti neměl ujít návrh z dílny bývalého ministra spravedlnosti Pelikána. Ten připravil novelu občanského zákoníku, která by umožnila už dvanáctiletým (!) dětem změnit pohlaví pouhým prohlášením na úřadu. Bez nutnosti chirurgického zákroku a následné lékařské péče. Ministr Pelikán na své židli již sice nesedí, nicméně změnu zákona v tomto duchu prosazoval i jeho nástupce ministr Kněžínek ruku v ruce s veřejnou ochránkyní práv Annou Šabatovou.
Pokud na tyto nápady bude mít ODS vliv, podobné věci v ČR nedopustí. Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.
Autorka je místopředsedkyní ODS.
