Češi neumí slavit: 30 let od revoluce nepřichází důstojná připomínka a usmíření, jen další války
Třicáté výročí listopadové revoluce v Československu v roce 1989 připomíná všechno možné, jen ne to, co by mělo – důstojnou a citlivou připomínku událostí, které vedly k obnovení svobody a demokracie v naší zemi. Místo hledání věcí, které nás mohou spojovat a které jsou pro život skutečně důležité a podstatné, se objevuje nekonečná záplava osobních útoků, dehonestací nebo nejrůznějšího vychloubání a přezírání. Slavit prostě neumíme.
V dnešní společnosti pořád existují věci, které přesahují to, zda se někdo cítí být přívržencem Havla či Klause, zda volí Babiše či ODS, nebo zda v minulosti odvážně vystupoval proti komunistickému režimu (za to patří všem úcta) či poslušně „držel hubu a krok“.
Například vybojovaná svoboda a demokracie jsou nadále velmi cenným darem, který se musí pořád opečovávat a hlídat. Nepatří žádné straně, žádné skupině, žádnému jednotlivci, patří nám všem. Nikdo jí nemá víc nebo míň. Je zde pro všechny bez ohledu na to, co si myslíme. I když s něčími názory nesouhlasíme, odmítáme je, kritizujeme je, nelze než je respektovat. To ke svobodě a demokracii patří.
Stejně jako k české společnosti patří volný a svobodný trh, možnost pro kohokoli podnikat, svátost a respekt k soukromému majetku, svoboda náboženského vyznání, nezávislá justice či možnost svobodně se hlásit k nějaké sexuální menšině. Před Bohem a zákonem si musíme být rovni.
Problémem ovšem je, že mnoho lidí dnes pouze otravuje ostatní svojí hrubostí, neomaleností, neschopností přijmout fakt, že jsme každý jiný a každý si myslíme něco jiného. V české společnosti proto každý den střídá malá válka válku velkou, pořád se o něco bojuje.
Přitom právě 30. výročí listopadové revoluce mohlo být dobrou příležitostí zakopat alespoň na pár dní válečné sekyry a věnovat se s nadhledem hodnocení toho, co dobrého se za poslední dekády odehrálo, protože jasně převažují pozitivní věci. Bohužel, nestalo se. Šanci jsme nevyužili. Žádná strana pohybující se kolem pomyslných dělících příkopů do toho nešla s úmyslem hledat cesty k usmíření rozdělené společnosti. Dovolím si tvrdit, že toho jednou budeme litovat.
Vezměme si příklad z Poláků
V létě jsem navštívil polskou Varšavu. V českých médiích bez přestání čtete, posloucháte či vidíte zprávy o tom, jak je Polsko silně rozdělené, jak konzervativní vláda někoho „utlačuje“. Pravda je to jen částečná, protože když studujete u našich severních sousedů souvislosti, vidíte něco jiného. Jistě, Poláci mají velmi rozdílné názory a dokážou se o nich vášnivě přít. Ale například výročí vypuknutí Varšavského povstání v roce 1944 si připomínají mimořádně neobvyklým, přitom krásným způsobem.
Přesně v 17 hodin odpoledne se prvního srpna obyvatelé i návštěvníci Varšavy zastaví, ať jsou kdekoli. Aby se pospolitost projevila ve větším měřítku, dojdou například na velké kruhové objezdy či náměstí, kde je jich víc pohromadě. Nezastaví se ale jenom lidé. Stojí také auta, motorky (dopravní prostředky u toho dlouze troubí), cyklisté, tramvaje. Část lidí má v ruce světlice v bílých a červených národních barvách. Tisíce lidí volají „Čest a sláva hrdinům! Čest a sláva hrdinům!“ Na minutu nebo na dvě se zastaví celá metropole. V těch 17 hodin roku 1944 byla totiž Godzina „W“ (Hodina „W“) kryptonym ukrývající čas a datum, kdy vypuklo v polském hlavním městě povstání proti nacistům. Je to sice krátká, ale nádherná, působivá a dojemná vzpomínka, při které vám naskakuje husí kůže.
Co to zkusit podobně jako ve Varšavě? Nebylo by něco podobného možné i při vzpomínce na 17. listopad a příchod svobody a demokracie do naší země? Letos už to nestihneme, protože válka na všech frontách probíhá. Tak co příští rok? A pak další a další. Je možné alespoň chvilku se tvářit, že jeden druhého respektujeme, ať si myslí cokoli?
Na snímky Jana Šibíka ze sametové revoluce v listopadu 1989 se podívejte ve fotogalerii:
