Alexandra Udženija: Přežít falešné proroky je výzvou pro dalších 30 svobodných let
V neděli 17. listopadu uplynulo třicet let od události, jež se bez přehánění dá zařadit mezi zlomové a historické okamžiky naší země. Brutální zásah policie proti poklidně demonstrujícím studentům otevřel oči i lidem, kteří do té doby přijímali totalitní, normalizační komunistický režim s notnou dávkou apatie nebo beznaděje.
Byla překročena červená čára a režim se začal postupně hroutit. Hroutil se už roky zevnitř, ale 17. listopad byl tou rozbuškou, kdy se věci daly do pohybu, kdy přetekl hrnec, kdy „to“ prostě bouchlo.
Celá tehdejší doba byla doslova prodchnuta touhou po demokracii, po svobodě. Konečně mít možnost dělat si věci po svém, otevřeně mluvit nejen doma, ale i v práci či hospodě beze strachu, že mě druhý den navštíví pán v černém kabátě.
30 let — věčnost plná pokušení
Je to půlka nebo třetina normálního života a dnešní generace mladých lidí už dobu normalizace a komunistický režim nezažila. Slýcháme hlasy, že jsme „promarnili 30 let“, že „je potřeba změnit systém“, nebo dokonce „restaurovat socialismus“. A není bohužel výjimečné, že tato slova přicházejí právě od mladé generace, studentů, kteří tehdy, před 30 lety, stáli u zrodu revoluce. V demokracii jsou veřejná debata a polemika pochopitelně zcela normální a vítané, ale přesto mě jejich slova a postoje trochu děsí.
Žijeme totiž v době, kdy části veřejnosti chybí osobní prožitek života v socialistické totalitě; svobodu a demokracii berou jako samozřejmost a na snahy svobodu okleštit jsou mnohem méně citliví, než se líbí nám, kteří jsme část života za bolševismu prožili.
Jsem ráda, že oslavy výročí 17. listopadu každoročně vyburcují mnohé a ulice zaplaví vlna spontánní svobodné energie. Důležité ovšem je hodnoty bránit každý den v každém jednotlivém případě, kdy se o něčem podstatném diskutuje. A dělejme to s našimi dětmi. Mohlo by se totiž lehce stát, že společnost znovu podlehne naoko líbivému volání po další totalitě, byť dnes možná pod jinou maskou než v roce 1948.
Ďábel v krabičce
Lidská podstata se za tisíce let příliš nezměnila, stále reagujeme na podobné nebo stejné emoce, máme své obavy, strachy, své tužby i přání. Bylo by ale naivní je zaměnit za sliby v pořadí dalšího mesiáše nebo falešného proroka. Ve 20. století jsme si párkrát nedali říct a nedopadlo to dobře.
Byla bych moc ráda, kdybychom ducha oslav 17. listopadu zařadili do každodenního života. Jako obyčejnou běžnou součást každodenního poděkování, že máme možnost radovat se ze svobodného života. Svody totalitních myšlenek totiž dnes číhají doslova na každém rohu, dokonce je nosíme v té malé krabičce s displejem, s níž trávíme čím dál více času.
Nerada bych se dožila doby, kdy by nám za dalších třicet let museli studenti opět připomenout, že žijeme v totalitě a že jsme si tentokrát jejího nástupu ani nevšimli.
Jak kdysi napsal Charles Baudelaire: „Nejlepší trik, jaký kdy ďábel předvedl, bylo přesvědčit lidi, že neexistuje.“
Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.
Autorka je místopředsedkyní ODS
