4 největší ekonomické chyby Česka aneb Mohli jsme se mít líp?

Pavel Kohout

29. listopadu 2019 · 08:30

Česká ekonomika je nyní zhruba na 40. místě ve světě, pokud jde o výši hrubého národního důchodu na hlavu. Jsme o 82 procent nad světovým průměrem. Od roku 1992 do roku 2018 vzrostla výkonnost české ekonomiky podle tohoto měřítka více než šestkrát. To není špatný výsledek. Ale mohl být i mnohem lepší, nebýt chyb, které jsme nasekali v uplynulých 30 letech. Nebyly nevyhnutelné. Jaké chyby to jsou? Bylo jich více, zde jsou ale čtyři zásadní.

Chyba číslo 1: Privatizační fondy s autodestrukčním mechanismem

Kupónová privatizace byla kritizována mnohokrát. Obvykle z pozic ideologie a nepříliš kvalifikovaného úhlu pohledu. Nicméně privatizace samotná proběhla bezchybně. Dokonce nebyla spojena ani s žádným skandálem typu předražených dodávek IT. (To by se dnes už ani stát nemohlo.)

Skutečné problémy nastaly nedlouho po ukončení druhé vlny kupónové privatizace. Tunelování, nepřátelská převzetí investičních fondů, zklamání veřejnosti, heslo „Drobní akcionáři, plačte“, mezinárodní ostuda, to vše doprovázeno blahovolným mlčením a nicneděláním tehdejší vlády.

Velká část drobných akcionářů vskutku přišla o peníze, ale to byla jen okrajová část všech škod. Praha přišla o šanci stát se středoevropským burzovním centrem. Nestala se. Co však bylo možná ještě horší, skandály fondů přispěly ke ztrátě důvěry domácí i zahraniční investující veřejnosti v ekonomiku a trh jako celek. Investice do českých akcií a fondů se ukázaly být z velké části katastrofou, v jejímž důsledku primární emise akcií na burze zmizela jako rozumná alternativa k bankovním úvěrům pro financování rozvoje českých firem. Celkový rozsah poškození české ekonomiky nelze spočítat.

Mohla tato katastrofa být odvrácena? Z větší části ano, a to použitím nástrojů, jež nebyly ve své době nijak inovativní a v zahraničí byly samozřejmé. Stačilo zákonem zavést účetní oddělení majetku akcionářů a investičních společností, aby majitelé investičních privatizačních společností nemohli zacházet s majetkem drobných akcionářů jako se svým vlastním. Dále povinný audit, který by kontroloval, zda tomu tak skutečně je. Depozitář cenných papírů, jenž by hlídal podezřelé transakce. Všechny tyto bezpečnostní prvky jsou pro dnešní investiční fondy povinné stejně jako pro všechny západní fondy v roce 1990. Díky nim jsou fondy bezpečné proti „vytunelování“.

Dalším světovým unikátem – velmi zhoubným – bylo hlasovací právo akcií investičních privatizačních fondů. U normálních fondů totiž klienti (drobní investoři) nemají hlasovací právo. Akcie českých IPF však toto právo měly. Kvůli němu bylo možné provádět nepřátelská převzetí fondů na burze, čehož v roce 1995 využil Pavel Tykač. „Akce fondy“ z něho učinila miliardáře a ze statisíců drobných investorů zklamané voliče, kteří litovali svých hlasů pro pravici. Ano, debakl privatizačních fondů měl i svoji politickou dohru.