Kdysi nás strašili jadernou apokalypsou, dnes klimatickou katastrofou. Metody jsou stejné
Mladší generace po celém světě jsou znepokojeny klimatickými změnami a straší ostatní, že planeta bude brzy stát před neodvratnou katastrofou. Provází to teatrální chování a argumenty oponentů jsou zadupávány do země. Starší generace ale něco podobného už zažily. Celá desetiletí se například tvrdilo, že svět bude zničen jadernými zbraněmi. Nic takového se nestalo, naopak válka velmoci nevypukla právě proto, že pomocí těchto zbraní došlo k vyvažování sil. A dá se předpokládat, že v dohledné době nedojde ani ke klimatické apokalypse. Jenže to aktivisty v jejich řádění nezastaví.
V minulosti kvůli jaderným zbraním a údajnému nebezpečí použití dalších zbraní hromadného ničení děti v Československu pobíhaly na pravidelných cvičeních branné výchovy kolem škol s plynovými maskami na tváři, které je měly ochránit před útokem zrádných (amerických či západoněmeckých) imperialistů. Problém byl v tom, že masky byly často zcela nefunkční a děti se v nich místo plánované záchrany spíše dusily. Kdo byl tehdy na povinné prezenční vojenské službě, byl zase neustále zásobován informacemi, jak se zachovat v případě jaderného výbuchu, jak pak přečkat tlakovou vlnu, světelné záření, pronikavou radiaci a následné zamoření terénu. Doporučovala se především jednoduchá ochrana – včas se schovat v krytu, zákopu, jámě, příkopu nebo za pevnou překážkou. Bylo tvrzeno, že ve větší vzdálenosti od epicentra výbuchu a v otevřeném terénu je dostačující se něčím přikrýt a lehnout si na zem nohama k výbuchu. Ne, to nejsou výmysly, tímto způsobem měli i obyčejní lidé řešit jadernou apokalypsu.
Že většina z těchto věcí jsou nesmysly, které by nepomohly, už dnes víme. Tehdy bylo ale zásadní vystrašit obyvatelstvo a poukázat na zlo jaderných zbraní. Od útoků na japonská města Nagasaki a Hirošima atomovými bombami na konci druhé světové války, ale nikdy k jejich žádnému dalšímu použití nedošlo. Všechny státy, které je vlastní, je využívají k něčemu naprosto jinému než k vedení konfliktu. Slouží jako účinný prostředek k odstrašení možného protivníka.
Svět se opět bojí
Teorie jaderného odstrašování se objevila v druhé polovině 20. století, v době takzvané studené války, kdy se USA snažily zabránit hrozbě komunistického Sovětského svazu a spoléhaly na nukleární zbraně, aby tak dorovnaly konvenční převahu bolševiků. Přesně to se podařilo. Nemá proto pravdu ani papež František, který před několika dny v Nagasaki tvrdil, že „vlastnictví atomových a jiných zbraní hromadného ničení není odpovědí na touhu po míru“. Naopak, je to odpověď. Kdyby například Izrael nevlastnil jaderné zbraně, tato jediná výspa demokracie na Blízkém východě by už možná neexistovala. Zničila by ji arabská či perská nenávist. Jaderné zbraně dokážou odradit protivníky a paradoxně tak zabraňují globálním konfliktům.
Podobným způsobem, jako kdysi v případě nukleárního pekla, se bohužel někdy v současnosti argumentuje možností klimatické katastrofy. Používají se u toho podobné manipulace, přehánění a výhružky. A svět se opět bojí.
Ochrana životního prostředí a klimatické změny jsou samozřejmě zásadní věcí, které dnes život na Zemi ovlivňují. Můžeme se přít o to, zda se na těchto problémech více podílí člověk, nebo zda se jedná o přírodní jevy, které už naše planeta v minulosti zažila. Klimatická hysterie ale není na místě. Na místě je snaha všech chovat se zodpovědně.
Ovšem někteří radikální klimatičtí aktivisté zcela odmítají názory a fakta, která se jim nehodí. Nechtějí diskutovat, ale nařizovat. Postupně k tomu donutili i různé vlády, firmy i občany. Jejich metody a způsob komunikace připomínají nechvalně známou dobu, kdy se řešil možný konec planety po jaderné válce.
Dva příklady za všechny:
Přestože jaderná energie je čistá, podle aktivistů by neměla patřit do moderní výbavy států. Že už existují nové typy reaktorů (na jednom z nich dlouho pracoval známý miliardář, vizionář a filantrop Bill Gates a jeho kolegové) a že se u toho řeší i to, co s jaderným odpadem, klimatické extrémisty nezajímá. Jejich jediným argumentem je – nepřichází v úvahu.
Vážné hospodářské dopady může mít i šílenství provázející takzvanou elektromobilitu. Konec aut se spalovacími motory, obrovské investice automobilek a subdodavatelů s tím související, vybudování náročné infrastruktury (nabíječky, úložiště, servis a podobně) mohou způsobit v blízké době velké sociální problémy. Nové vozy budou daleko dražší, stejně jako celkový provoz kolem nich. Protože auta jsou dnes věcí běžné každodenní spotřeby, budou skutečně všichni ti, kteří je potřebují (například kvůli práci), na ně v budoucnosti mít? Nebo se budou muset kvůli nátlaku klimatických alarmistů zadlužit, podobně jako je to v případě domů a bytů? To je spíše cesta do pekel než k zajištění udržitelnosti života. Koho by to ale při vznášení vznešených požadavků zajímalo, že?
Normální diskuse je zapovězena
Pokračovat bychom mohli dlouho dál, ale normální diskuse se o tom nevede. Je v podstatě zapovězena. Pokud někdo stojí na umírněnější straně barikády a tvrdí, že klimatické inferno nehrozí, je označen za hlupáka a nezodpovědného člověka. Vždyť nám jde o život!
Každá ideologie, která vede k zaslepenosti, končí katastrofou. Ne jadernou či klimatickou, ale lidskou. A klimatický alarmismus je ideologie, která stále více ovlivňuje politiku, byznys i obyčejný život. Kdysi jsme museli poslouchat, že před atomovým výbuchem máme skočit do příkopu a lehnout si na zem nohama k výbuchu. To nás mělo zachránit. Stejným nesmyslem je dnes ale strašení, že za deset let lidstvo vyhyne v důsledku klimatických změn. Jak předejít zamezení šíření podobných excesů? Volit strany, které se budou chovat k životnímu prostředí zodpovědně a rozumně, ale současně umírněně a s ohledem na sociální stabilitu společnosti.
