Alexandra Udženija: O smrtícím koktejlu a rovnostářském socialismu
Minulý týden vzbudil rozruch veřejnosti výrok lídra ČSSD v Moravskoslezském kraji Petra Kajnara, který na zjištění novinářů o ponižování seniorů v domově důchodců Slunečnice reagoval slovy: „… a kdo by se za ty peníze s noblesou staral o dementní pokálené starce.“ Nechci se teď věnovat skandálnosti samotného výroku ani naprostému nedostatku empatie volebního lídra ČSSD. Pikantní na celé věci je právě způsob uvažování prominentního socialisty, který v sociální demokracii rozhodně není ojedinělý.
ČSSD je za posledních pět let téměř nepřetržitě u moci a resort práce a sociálních věcí má po celou dobu v gesci. Nadávat tedy po pěti letech svého vládnutí, že zaměstnanci, jejichž platy mají socialisté přímo v gesci, jsou nedostatečně ohodnoceni a že platy jsou tak nízké, že není možné sehnat lidi? Jak socialistické. Není to ovšem jediný důkaz, jak je reálná levicová politika vzdálená od svých slibů a ideologických představ.
Kdo vlastně rozevírá sociální nůžky?
Slýcháme to dnes a denně. Rozevírají se nůžky sociální nerovnosti. Recept levice na tento „problém“ je léta známý. Sebereme bohatým jejich peníze a rozdáme je „potřebným“. Sofistikovaně se tomu říká přerozdělování a čeští socialisté volají po jeho dalším posílení, přestože je míra přerozdělování v západních společnostech nejvyšší v historii. Je ovšem další důraz na přerozdělování majetku tím správným receptem, jak nevyrábět další „chudé“? Jedno staré přísloví říká: „Dej člověku rybu a nasytíš ho na den. Nauč člověka rybařit a nasytíš ho na celý život.“
Náš stát nás ovšem rybařit neučí, naopak. Pod vládou socialistů se nám všem snaží to rybaření co nejvíce znepříjemnit. Bohatství vzniká z práce, a proto je prvořadým úkolem státu, jenž chce své obyvatelstvo obohatit, aby vytvořil takové podmínky, které přístup k práci usnadní a otevřou co nejširšímu možnému okruhu zájemců. Jenomže realita je jiná.
Vysoké zdanění práce i daně obecně, nespočet regulací, dotace vybraným podnikům, to vše dělá z podnikání a přístupu na trh doslova a do písmene noční můru. Velké podniky a nadnárodní konglomeráty s miliardovými obraty a armádou zaměstnanců si mohou bez problémů dovolit platit zástup expertů na legislativu, dotace a kdo ví co ještě. Mají dostatek peněz na případné náklady spojené s byrokracií i daňovou zátěží.
Ovšem pro drobné živnostníky nebo podnikatele na začátku své kariéry je podobný socialistický koktejl skutečně smrtící. Důsledek je ten, že pro mnoho obyčejných lidí se stal přístup na trh a podnikání v podstatě nedosažitelný a velké a bohaté firmy bez elementární konkurence jen dále bohatnou. Buď lidi dělají pro stát, nebo pro velké korporace, prostor pro bohatnutí střední a aktivní vrstvy se velmi ztenčuje. Pár příběhů o start-upech je spíše jakýmsi zpestřením.
Snaha o rovnostářství vytvořila dokonalý kolotoč nerovnosti. Přerozdělené bohatství tak neputuje chudým, ale zpátky skutečně bohatým ve formě různých pobídek a dotací a jediný, kdo z toho reálně profituje, je úřednický aparát. Kdo tedy vlastně rozevírá ty pověstné nůžky?
Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.
