Televizní diskuze a fenomén skákání do řeči. Když zloděj křičí, chyťte zloděje!
Přiznám se, že mám již mnoho let takový výstřední koníček. S oblibou sleduji televizní debaty, a to zejména na veřejnoprávní televizi. Častým úkazem tam je, že si (nejen) politici a političky skáčou neomaleně do řeči. Obecně nutno odsoudit „hopsání“ do řeči přirozeně jako nezdvořilé. Avšak na druhou stranu je nutné konstatovat, že určitá míra „skoku do řeči“ je v diskuzi nutná, jinak by se předmětný host nedostal skoro nikdy ke slovu a jeho protivníci by jej převálcovali. Dotyčného by pak na stranickém sekretariátu asi za pasivní slušnost nepochválili. Možná by se příště nedostal ani na kandidátku, o dozorčích radách státních podniků nemluvě.
Potud se asi shodneme, avšak za ty roky jsem si povšiml zajímavého úkazu. Lidé, kteří se v diskuzích nejčastěji ohrazují slovy: „Neskákejte mi laskavě do řeči…“, „Já bych to s dovolením dokončila“, „Já jsem Vám na rozdíl od Vás neskákal do řeči“ a obdobné variace této asertivní obrany sami s oblibou jiným do řeči skáčou. Naplňuje se okřídlená moudrost, když poberta křičí chyťte zloděje! Velmistr v této disciplíně je například Andrej Babiš, ale i jeho věrný stranický druh Jaroslav Faltýnek či paní ministryně Alena Schillerová. Ale v rámci fair play podotkněme, že tento rétorický chvat používá skoro celé politické spektrum.
Abychom nemluvili jen o chudácích politicích. Festivalem skákání do řeči je pořad „Máte slovo“ legendární paní Jílkové. Záhadou mi dlouhodobě jest, co takový typ dryáčnického pořadu dělá na veřejnoprávní televizi, ale to nyní neřešme. Ve čtvrtek jsem také, bohužel, sledoval tuto pekelnickou relaci. Věnovala se tématu tzv. politické korektnosti. Klasická povrchní bramboračka, kde jeden mluvil o koze a druhý/á o voze a třetí o vesmíru.
Nicméně zpátky k tématu glosy, tedy ke skákání do řeči v českých diskusních pořadech. Takřka ukázkovým příkladem farizejství byla v pořadu vystupující docentka z oboru gender studies , která neustále profesorsky napomínala protistranu „neskákejte mně do řeči“ a přitom sama to dělala asi nejčastěji ze všech!
Blíží se nám Vánoce, a aniž by se jich někdo prosil, různí rozumbradové z médií a sociálních sítí chrlí svá moudra. Proto také jedno nevyžádané přidám: Ti, kdo tvrdí, že jim skáčou do řeči, jsou toho zpravidla nejčastějšími původci. Pozor na ně! A abychom to zobecnili, nevěřte těm, kteří nejvíce křičí, že nejvíce trpí. Pravé utrpení a bolest je většinou prožíváno v ústraní a smutné tichosti.
