Babiše může porazit politický šílenec typu Donalda Trumpa či Borise Johnsona. Kde ale je?
Podstatná část české opozice i aktivistických skupin sází zatvrzele na program AntiBabiš, přestože ten zjevně nevede k oslabování preferencí hnutí ANO. Jedním z důvodů je fakt, že premiér patří do skupiny populistických „šílenců“, kteří se v posledních letech prosazují po celém světě. Tito lidé nemají žádnou pravou či levou ideologii a pro udržení moci udělají cokoli, včetně různých manipulací. A ono to v rozdělené a roztěkané společnosti funguje. Česká opozice proti tomu staví umírněnost a snaží se tvářit vznešeně a moudře. Jenže to podle všeho stačit nebude.
Je zajímavé pozorovat, čím se vlastně populističtí političtí „šílenci“ ohánějí. Přestože působí v různých zemích, některé názory a postupy mají podobné či dokonce stejné. Ať už je to americký prezident Donald Trump, britský předseda vlády Boris Johnson, maďarský premiér Viktor Orbán, polský kabinet strany Právo a spravedlnost nebo bývalý italský ministr vnitra Matteo Salvini.
Oblíbeným tématem je například kritika ilegální migrace. U toho je nutné pozorně vnímat, že často se nehovoří o migraci, ale o nelegální migraci. USA, Británie či Polsko totiž dobře ví, že potřebují masivní pracovní sílu ze zahraničí, jinak jejich ekonomiky utrpí. Takže je dobré vystoupit proti nelegálnímu přistěhovalectví (na to každý slyší), ale mezitím se dál hledají cizinci, kteří doplní místní pracovní trh. Ostatně v Česku to není jiné. Působivé bývá také obhajování národních zájmů (premiér Babiš to vytrvale opakuje po každém summitu EU). Proto slyšíme o tom, že Amerika bude opět silná, že Británie bude nadále jednotná, že Velké Maďarsko je důležité a hra Polska na regionální velmoc je správná. Obrana národních zájmů je verbálně propojena s ochranou vlastního trhu a firem (realita bývá ovšem jiná). Dobrým terčem je také kritika klimatické hysterie, i když všichni potichu dál zavádějí pravidla drahé zelené politiky.
To vše je doprovázeno neustálou kampaní, protože nějaké volby se blíží pořád. Dále velkou aktivitou i agresivitou na sociálních sítích a prosazováním hesla „účel světí prostředky“, kdy je pochybné jednání maskováno údajnou snahou o dosažení obecně prospěšného cíle. Lidi, chceme pro vás jen to nejlepší, slyšíme ze všech stran. A část lidí, jako ostatně vždy v historii, tomu věří.
Co s tím?
Mnoho politických „šílenců“ současnosti se tváří, že jsou svým způsobem konzervativní. To je zaklínadlo, které v posledních letech vyprázdnilo skutečnou pravicovou politiku (u nás to vidíme na příkladu ODS, TOP 09 i KDU-ČSL). Například nedávné slavné volební vítězství Konzervativní strany Borise Johnsona přivedlo do britské Dolní sněmovny v řadách této formace i některé mladé středové a levicové politiky, zástupce sexuálních menšin, odpůrce tradiční rodiny i lidi, kteří chtějí vášnivě bojovat s klimatickými změnami. Co je na tom konzervativního? Na první pohled nic, ale premiér Johnson dokázal propojit lidi, kteří měli úplně jiný společný zájem – uskutečnění Brexitu. Bez ohledu na ideologii, bez ohledu na to, zda se jedná o Konzervativní stranu, která je konzervativní už jen podle názvu. Stejně jako německá CDU, kterou Angela Merkelová dávno nakormidlovala zcela mimo pravicové vody.
Pokud chce Donald Trump vyhrát příští rok opět prezidentské volby, nebo pokud chce česká opozice znemožnit po příštím hlasování do Poslanecké sněmovny vládnutí Andreji Babišovi, musí se chtě nechtě také chovat více populisticky a svým způsobem šíleně. Ideologie a program jdou dávno stranou (to předseda vlády Babiš pochopil), rozhodují silácká slova. Proto političtí „šílenci“ loví všude. Rádoby pravici a konzervativce tak paradoxně volí i chudší a méně vzdělané vrstvy, kterým už vyprázdněná levice nic neříká a bojí se příliš liberálních myšlenek. Navíc jim globalizace světové ekonomiky nepřinesla žádné velké výhody, protože bohatí dál bohatnou, střední třída paběrkuje a chudí zůstali chudými. Všechno všem slibují právě „šílenci“ na politické scéně.
Žádného podobného „šílence“ ale česká opozice nemá. K naší opozici přitom nepočítejme komunisty a okamurovce, protože ti, když je potřeba, spolupracují velmi ochotně s vládou. Vlastně jediným velkým příkladem bezbřehého populismu, který navíc dokázal za pomoci masivních finančních injekcí propojit politický, mediální a byznysový vliv, je na české politické scéně Andrej Babiš. Je sice ve střetu zájmů, je obviněný z dotačního podvodu a jeho způsoby a manýry se nám skutečně líbit nemusí, jenže ani to jeho moc zatím neumenšuje. Část společnosti je totiž dnes nastavena jinak než v minulosti. Nerozhodují ideje, ale pouze nekonečné sliby, na které je brzy zapomenuto. Pak je rychle nahradí jiné populistické sliby.
Co s tím? Jednou z možností je nasadit na druhé straně barikády jiného politického „šílence“, který použije podobné zbraně (tím nemyslím například dotační podvody). Na obzoru ale nikdo takový vidět není. Andrej Babiš si tak může dál povídat, co chce, protože ví, že ho to zatím neohrožuje.
