Bohumil Pečinka: Nový rok v Česku a dostihy politických projevů
Uprázdněné místo po tradičním prezidentském novoročním projevu už minulý rok zaplnil předseda Senátu Jaroslav Kubera a šéf dolní komory parlamentu Radek Vondráček. Ve středu večer má přijít na řadu ještě premiér Andrej Babiš, což dává prvnímu dni Nového roku téměř dostihový ráz. Podívejme se, co přinesly projevy šéfů obou komor parlamentu.
Jejich televizní vystoupení můžeme hodnotit jednak z hlediska techniky vystoupení a současně podle toho, s jakými sděleními oba politici přišli. Stručně řečeno, bylo to lepší než loni, ale stále to osloví jen určité skupiny obyvatel.
I letos působil předseda Senátu Kubera jako někdo, kdo si svoje vystoupení nechal natočit na první dobrou a nejspíš údržbářem z Valdštejnského paláce. V úvodu diváky prakticky nepozdravil a hned začal analyzovat některé děje českého veřejného života. Tím, jak si nejspíš projev sám napsal, a pak ho z papírů před kamerou přečetl, dokonale potlačil svou hlavní zbraň – vtip, autenticitu projevu a pozitivní vyzařování.
Takto divák dostal slovně tlumočený psaný text, pronesený jakýmsi smutným pánem. Čistě technicky to celé působilo hodně neprofesionálně.
Obsahově jeho sdělení bylo zajímavé už jenom tím, že šlo mimo hlavní český a vlastně i evropský mediální proud. Varoval před fanatismem v oblasti zavádění elektromobility a drastickými klima opatřeními, která můžou destruovat demokratický systém.
Rovněž kritizoval závislost na digitálním světě („digitální hloupost zůstává hloupostí.“). Varoval rovněž před zástupným hledáním vnitřních a vnějších nepřátel (Babiš, Čína, Rusko). Možná nejzajímavější slogan proslovu (líp je nám, díky vám) nijak nerozvedl a jak rychle na obrazovku vstoupil, tak bleskově z ní zmizel. Na českého politika to byl projev hodně slušný, ale poselství, kromě apelu na zdravý rozum a nepodléhání módním trendům, vcelku žádné.
To předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček působil minulý rok jako svazácký funkcionář Vasil Mohorita, když vypočítával úspěchu české ekonomiky ve stylu „maso bude, soudruzi.“ Tentokrát se hodně poučil a jeho projev psal někdo hodně obratný.
Čistě technicky působil Vondráček uvolněně, vyzařoval dobrou energii a kompozice jeho vystoupení byla řemeslně dobře udělaná.
Nemá cenu detailně popisovat, co řekl Vondráček ve zhruba dvojnásobně dlouhém projevu, než měl Kubera. Smyslem totiž bylo navodit určitou spřízněnou náladu a dobrý pocit. Celé jeho vystoupení by se dalo shrnout do několika vět: vcelku dobrý projev, i když nešlo o žádnou politickou sebereflexi. Zato jsme z televizní obrazovky dostali výborný marketing. Celé jeho sdělení by se dalo shrnout do slov: buďme na sebe hodní, jsme Češi a musíme si pomáhat.
Obsahově by Vondráčkovo vystoupení nebylo špatné, kdyby ho neříkal člověk, který zastupuje určité autoritářské hnutí, kde on sám plní ne moc úspěšnou roli smiřovatele se světem mimo ANO. To je zhruba jádro Vondráčkových projevů a snažení v posledních dvou letech: uvědomuje si, že vlivem svého přispendlení na Babišovo sako ho část společnosti nebere. On trpí jako zvíře krizí legitimity a pokouší se dostat z relativní izolace.
Jeho slogany typu ať je rok 2020 rokem boje proti lidské hlouposti a nenávisti, nebo buďme svobodní v malých a silní ve velkých věcech, nebo odmítněme extrémy v klima přístupech, popřípadě nežalujme na sebe do Bruselu, by v jiných případech mohly být oslovujícími sděleními. Problém je, že Vondráček není brán jako samostatná politická jednotka. Sám předseda dolní komory parlamentu to nejspíš ví a snaží se tento handicap překlenout lidským přístupem. To však jde jen do určité míry.
Sečteno, podtrženo. Ani jeden z novoročních projevů šéfů českého parlamentu nebyl „tuctovým zbožím.“ Něco řekly, i když nikoho ze židle nezvedly. Otázkou je, zda to v současné době ještě jde.
