Vladimír Pikora: Kavčí hory čeká zemětřesení. Televize, jak ji známe, je médium minulosti
Nic s tím nenaděláme, ale svět se mění. I to, co se zdálo léta nedotknutelné, najednou dotknutelné je. Tak jako se v některých zemích místo o matce a otci mluví o rodiči jedna a dva, začalo se ve světě mluvit o nutnosti změnit financování veřejnoprávních médií. Pozornost si získala zejména média v Británii. BBC nejspíš čekají velké změny.
Změny ale asi čekají i Českou televizi. Změnila se technologie i společnost a zákony, jimiž se televize řídí, už jsou zastaralé. Budoucnost má internet. Televize je médium minulého století. Vývoj přitom nabírá na obrátkách. Co bylo před deseti lety nepředstavitelné, jako třeba diskusní televize DVTV či Netflix, je dnes realitou. Za deset let budeme ještě dál. A tomu musí odpovídat i legislativa. Nemá smysl dělat z veřejnoprávních médií muzeum.
Podobně jako v Británii, i v ČR vidíme velkou nevoli zástupců lidu k veřejnoprávním médiím. O tom svědčí tahanice kolem schvalování výročních zpráv ČT v Poslanecké sněmovně. Nálada houstne i v samotné Radě ČT. Rada dvakrát po sobě odmítla schválit rozpočet. To je nebývalé. Rada i politici začínají chápat, že současná podoba instituce, která se tváří jako stát ve státě, je neudržitelná.
Televize nemá rozpočet
Už v listopadu uložila Rada generálnímu řediteli ČT za úkol hledat úspory. Předložený rozpočet je prý – dle některých médií – „falešně“ vyrovnaný. Vyrovnanosti totiž údajně dosahuje jen díky čerpání z fondu televizních poplatků, což je některými lidmi vnímáno jako diskutabilní operace. Nejde o malé peníze. Takto odčerpává z fondu 719 milionů korun. Řada lidí pak poukazuje na to, že až se fond vyčerpá, hrozí televizi nutnost dramatického a skokového snížení výdajů. Proto chtějí, aby televize začala šetřit hned a nebylo nutno drakonických opatření za pár let.
Vedení ČT na to zareagovalo tím, že navrhlo v rozpočtu na příští rok ušetřit proti původnímu návrhu 170 milionů korun. Rozpočet tak počítá s náklady a výnosy 6,775 miliardy korun. Nyní je na radních posoudit, zda to je hodně, nebo málo. Proti skoro třičtvrtěmiliardě se mi to zdá málo. Ukazuje se přitom, že je kde šetřit. Vedení televize navrhlo ušetřit 100 milionů korun ve výrobě pořadů, 30 milionů na přechodu na vysílací standard DVB-T2, 25 milionů na investicích a 15 milionů na provozních nákladech. Jen 15 milionů na provozu?
Je to rozdíl, když za mnou přijede natáčet veřejnoprávní a soukromá televize. A v minulosti byl ještě větší než dnes. U soukromé televize přijel redaktor a kameraman v malém autíčku. U veřejnoprávní televize redaktor, kameraman a zvukař ve velké dodávce. Že to jde o třetinu levněji, bylo evidentní.
ČT má nyní šest kanálů a téměř tři tisíce zaměstnanců. Je to moloch, podobně jako BBC. U BBC přitom britští politici tvrdí, že je zbytečně velká a potřebuje zmenšit a snížit výdaje. U ČT to je stejné.
Co je v ČT tak drahé? Média píší, že mzdové náklady činí téměř dvě miliardy, provozní a režijní náklady činily téměř 1,6 miliardy korun. To je dostatečný prostor pro škrty. V každé instituci se dá na těchto položkách proškrtat 5 až 10 %. Jen se musí chtít. ČT tedy může klidně ušetřit přes 300 milionů a divák to nemusí poznat.
Pro posouzení rozpočtu nyní rada žádá od generálního ředitele dlouhodobý plán na roky 2021 až 2024. Ten ho má ušít rychlou jehlou. Člověk se diví, jak je možné, že podobný plán Rada neměla už v minulosti. Co tam dělali?
Způsoby financování ve světě
Aby neměla televize málo problémů s financováním, volají někteří lidé, že je třeba zvýšit koncesionářský poplatek, který činí 135 Kč měsíčně a léta už nerostl. Proto údajně nereflektuje vývoj inflace. To otevírá diskusi, zda se má poplatek zvýšit a o kolik, nebo jestli se nemá úplně zrušit a přejít na jiný způsob financování veřejnoprávních médií.
Objevil se návrh, že by televizi šlo platit ze státního rozpočtu a koncesionářský poplatek by byl zrušen, protože se vlastně jedná jen o další daň. Není to ve světě nic neobvyklého, řada zemí na tento model v Evropě přechází. Ve Finsku byl např. v roce 2013 poplatek nahrazen zvláštní daní na veřejné vysílání. Daně využívá k financování třeba i Belgie, Estonsko či Nizozemí. Tedy žádné diktatury, ale demokratické země. Poplatky jsou naopak běžné na Balkáně a má je i Švýcarsko.
Zastánci daní argumentují tím, že tento způsob placení veřejnoprávních médií je pro občana jednodušší, komfortnější a samotný výběr je levnější. Říkají, že by veřejnoprávní média měla z rozpočtu zaručené určité procento. Tím by v čase rostl jejich příjem. Někdo místo podílu na státním rozpočtu navrhuje podíl na HDP. Výsledek by byl podobný, jen HDP může v čase klesat, zatímco u rozpočtu to je málo pravděpodobné.
Jiní zase navrhují, aby podobně jako ve světě byly od koncesionářských poplatků osvobození lidé se starobním a invalidním důchodem. Uvažuje se i o tom, že by měly být osvobozeny i matky samoživitelky. Má to jistou logiku. Jestliže důchodci neplatí za tramvaj, proč by měli platit za televizi?
To by pochopitelně znamenalo výrazný výpadek příjmů. Některé propočty hovoří u České televize až o 30 %. Přesto je to zajímavý příspěvek do diskuse. O tom, že bude televize muset šetřit, není pochyb. Tento návrh by jen šetření urychlil a řadu aktivit, kde jsou dnes už aktivní soukromé televize, ihned ukončil.
Protiargumentem je, že by změnou financování přišla veřejnoprávní média o svou nezávislost. Já si to nemyslím. Soudci a policie jsou také placeni ze státního rozpočtu a neznamená to, že by byli závislí. Pokud by byla nezávislost daná poplatkem, měli bychom policii taky platit z poplatku – a neděláme to. Já to považuji spíš za snahu lidí z veřejnoprávních médií o zachování stávajícího stavu, který jim vyhovuje, protože si připadají jako akcionáři veřejnoprávního média.
Samotnou kapitolou je, zda mají veřejnoprávní média získávat peníze z reklamy. To na jednu stranu snižuje daňovou zátěž obyvatel, na druhou stranu to vytváří konkurenci pro soukromá média. Já osobně se kloním k tomu, že veřejnoprávní média mají prostor k životu tam, kde soukromá média nikdy působit nebudou. Tam podle mě není prostor pro byznys, a tedy ani reklamu. Opět ve světě existuje řada modelů a asi ani jeden není optimální, jinak by k němu všichni konvergovali. Vždy záleží na politické dohodě.
Pokud mezi politiky zvítězí snaha o úspory, nakonec dospějí k závěru, že budou muset do hry zapojit konkurenci. Jen ta vede k vyššímu výkonu za nižší ceny. Řada lidí dnes vnímá ČT nejen jako televizi, ale hlavně jako producenta. Pokrývá velkou část domácí tvorby. Nabízí se otázka, zda by nebylo možné přeměnit ČT na agenturu přerozdělující veřejné prostředky mezi různé subjekty. Možná, že by Televize Seznam dokázala v některých konkrétních oblastech vytvořit stejně kvalitní obsah jako ČT, ale levněji. Vzpomeňme na úspěšný projekt Kancelář Blaník.
Konkurence je všude prospěšná. I veřejnoprávní televize by ji potřebovala. Výsledkem bude větší spokojenost (užitek) diváků a celé společnosti. Opět nic nového – využívají to třeba ve Švýcarsku.
Budoucnost České televize
Předpokládám, že v budoucnu zažijeme velké změny. Nepůjde jen o formát vysílání, počet kanálů, počet diváků, financování, rozpočet a podobně. Půjde i o formu kontroly veřejnoprávních médií. Řada lidí se Radě ČT směje, že není plně nezávislá v tom smyslu, že sice hospodaří podle „vlastního“ rozpočtu, ale náklady na činnost Rady a na odměny jejích členů se hradí ze zvláštní výdajové položky rozpočtu České televize. Například kdyby si chtěla nechat zpracovat nějakou analýzu, musí žádat vedení televize, které si může vybrat takového zpracovatele, že nakonec vyrobí to, co bude vedení vyhovovat. Rada tedy nemůže vedení televize plně kontrolovat.
Rada by přitom měla být sborem zástupců veřejnosti s určitou znalostí a praxí, a tím pádem každou oblast působení ČT by měl pokrývat nějaký radní s kompetencí. To dnes neplatí. V radě třeba nemusí být žádný právník, žádný ekonom – a podle toho to vypadá.
To otevírá otázku, zda by neměla být veřejnoprávní média kontrolována Nejvyšším kontrolním úřadem (u ČT se působnost NKÚ vztahuje pouze na hospodaření s televizními poplatky). Člověk se vlastně ptá, jak je možné, že to tak ještě není. Bojí se snad někdo, že když NKÚ uvidí vedení ČT do karet, přijde ČT o nezávislost?
Za alarmující považuji, když čtu kritiku bývalého ministra kultury Antonína Staňka (ČSSD) ohledně netransparentnosti ČT. Kdo jiný než veřejnoprávní médium by měl být transparentní? Jestliže víme, kolik stojí provoz aut na kdejakém úřadě, jak je možné, že to nevíme u ČT?
Jestliže vznikají na internetu diskusní politické pořady, v nichž by asi měla veřejnoprávní televize dominovat, je něco špatně. Jestliže redaktoři ČT utečou, aby si založili vlastní internetovou televizi, v níž dělají téměř to samé, co dělali ve veřejnoprávní televizi, je něco špatně. Jestliže někteří společensky významní hosté nejsou ve veřejnoprávní televizi nikdy, zato jsou v projektu bývalých redaktorů, je něco špatně. Když je něco špatně, je třeba to změnit.
