Karel Steigerwald: Praha ošklivá a krásná aneb Jak klesnout do šedivé nudy
Praha je krásné město, ve kterém se ošklivě staví. Nové stavby jsou banální, bez jiskry a vtipu. Stát mohly kdekoliv, tak jsou anonymní. Praze osobitost nepřidávají. Jsou to krychle a kvádry, různě na sebe či vedle sebe navršené, s nudnou fasádou a s podivným smyslem, který se lidí netýká. Nepotěší, nepobaví.
Ta kritika neplatí snad jen pro Tančící dům na Jiráskově náměstí. Ten je vtipný, přitahuje nezvyklostí a říká chodcům, tohle je město, kde se lidi baví. Vznikl v mezidobí, kdy staré úřednictvo bylo už rozhašené a nové se ještě pořádně nezabydlelo. Jen tak mohla tato originální stavba uniknout přísnému oku pražské banality.
Najdou se v pražských novostavbách i pěkné věci, detaily, drobnosti a novinky, které potěší. Ale zanikají v celkovém dojmu z novot: přízemnost bez nápadů, banalita bez odvahy. Jako by se ti, kdo o vzhledu nové Prahy rozhodují, báli sebe navzájem. A taky ano. Když se něco lepšího rozhoduje, kompetentní úřady na tom kritizují ne to špatné a ošklivé, nýbrž to odvážné, krásné a zajímavé. Raději tedy při zdi, opatrně, obyčejně, aby nevznikla aféra, skandál, další bouře, které by mohli političtí odpůrci nějak využít. Pro jistotu se staví tak opatrně, aby to vypadalo, že se nestaví, že všechno nové není nové, že tu bylo už dřív. Aby nic nerušilo rozšafnost, s níž Praha klesá do bezduché nudy. S poukazem na vžité parametry, které banalitu Prahy chrání, nezakazují se ošklivosti, nýbrž krásné nápady.
Ořezané mrakodrapy
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
