Jsou české hory bez sněhu chmurnou prognózou blízké budoucnosti, nebo zbytečným strašením?
Zima si tuto sezónu dává se svým příchodem na čas. V závěru loňského kalendářního roku sice o sobě dala znát pár centimetry sněhu a několika mrazivými dny, ale vesměs jen ve výše položených lokalitách a několika málo střediscích. O něco lepší byl závěr prvního lednového víkendu, kdy trochu sněhu napadlo i v níže položených oblastech. Ale stále je to žalostně málo. Nebýt sněžných děl a jejich masivního provozu během pár mrazivých nocí, nelyžovalo by se nejspíš téměř nikde. A pokud se počasí neumoudří a nesešle na zem více bílého sněhového prachu, bude letošní zima patřit (i po ekonomické stránce) k nejhorším za mnoho let, protože mnoho areálů nejede kapacitně naplno a někde se dokonce stále ještě nezačalo. I proto tu stále více zaznívají úvahy, zda jednou sníh v zimě na českých horách nebude vůbec. A co nastane potom.
Co si budeme nalhávat. Letošní pozdní příchod zimy už je svým způsobem jakousi tradicí, která se nápadně opakuje. Vánoce posledních let jsou obvykle na blátě a skutečná zima se dostavuje až kolem 10. ledna a vydrží maximálně pět nebo šest týdnů. Na začátku března pak níže položená střediska už končí svůj provoz, protože na stráních mají místo sněhu bledule.
Člověk nemusí být ani v důchodovém věku, aby věděl, že to tak nebývalo. Já osobně jako příslušník generace Husákových dětí pamatuji, že u nás pod horami napadl sníh v polovině prosince a vydržel až do Velikonoc. Zažívali jsme uhelné prázdniny a naši spolužáci z horských vsí kolikrát ani dva nebo tři dny po sobě nepřišli do školy, protože u nich napadlo tolik sněhu, že k nim nevyjel autobus nebo odhazovali kolem svých domů i více než metrové příděly sněhu napadlé za jeden den. Tehdy jsme denně celá odpoledne či celé víkendy trávili na lyžích, sáňkách, stavěním bunkrů, kouličkováním a podobně. Z dnešního pohledu to jsou skoro archaické vzpomínky a současné děti na ně zírají s nechápavým výrazem.
Hory bez sněhu v zimě netáhnou
Celá věc má ale druhý rozměr – a to je komerce. V posledních dvaceti letech majitelé a provozovatelé středisek nalili miliardy korun do nových lanovek, zasněžovací a upravovací techniky, zázemí, půjčoven a tak dále. Jasně, tyto investice si nechali náležitě zaplatit v cenách skipasů a služeb, ale předpokládám, že nevydávali peníze s vědomím, že za pár let už možná žádný sníh nebude.
Z tohoto pohledu se jeví jako velice zvláštní a zamyšleníhodný rozhovor, který z kraje ledna poskytl Hospodářským novinám finančník Igor Rattaj, jehož společnost Tatry Mountain Resorts drží nemalý podíl v provozovateli skiareálu ve Špindlerově Mlýně. V něm řekl, že zřejmě bude potřeba návštěvníky naučit, že zimní dovolená na horách není jen lyžování a že za pár let nemusí být během zimy ani jeden mrazivý den. Je to chmurná prognóza, nebo zbytečné strašení?
Jedna věc je, že chod počasí nikdo neovlivní a že sněžit bude zkrátka jen tehdy, „když se tam nahoře rozhodnou“. Může se stát, že opravdu napadne sníh jen na dva týdny a na lyže se bude jezdit jako do luxusní destinace. V takovém případě se ale většina zařízení stane nerentabilní nebo bude muset výrazně změnit cenovou politiku. Protože to je právě sníh a zimní počasí, které dodává horám přitažlivost a odlišuje je od ostatních míst. Místo drahých pobytů na horách totiž v zimě beze sněhu může turista vyrazit do Českého ráje a jemu podobných lokalit, kde si může také odpočinout, relaxovat, přespat a najíst se, ale za výrazně nižší ceny.
Dvě tři zimy od bankrotu
Zranitelnost podnikání v lyžařském horském středisku neovlivňuje jen počasí, ale vedlejší okolnosti, jako je koexistence s národními parky či restriktivnější přístup k využití vodních zdrojů pro zasněžování. Ke cti lanovkářům a vlekařům slouží, že (na příklad na rozdíl od ovocnářů po jarních mrazících) po nepovedené zimě nekňourají a nežádají od státu kompenzace za ušlý zisk. Je to podnikání jako každé jiné, přesto nyní prochází velkými zkouškami a stačí dvě tři nepovedené zimy a řada firem může skončit. Ale třeba se nakonec letošní zima ještě povede. Nebo ta příští. A všichni si vzpomenou na rok 2006, kdy chumelilo ještě na konci března a Jarek Nohavica skládal píseň o stále padajícím „bílém svinstvu“. Osobně bych ale byl spíš skeptičtější.
Provozovatelé středisek by se měli preventivně chystat na horší časy, například tím, že vytvoří společný fond. Ten by plnili v dobrých dobách a ve špatných časech by z něj čerpali. Díky tomu by mohli pokrýt výpadek příjmů ve špatných částech sezony a předešli tak excesům, kdy nedočkavě na začátku prosince začnou při prvních mrazech zasněžovat, aby za deset dnů teplota nevzrostla na 10 stupňů. Tehdy z hromad nafoukaného sněhu na dostatečně nepromrzlé zemi zbudou jen malé kupičky rozbředlého sněhu, ale i pořádně vycucaná koryta řek a horských přehrádek.
