Trump našel v Íránu ideálního nepřítele: Voličům připomíná soky z dob, kdy byl svět ještě v pořádku
Ve dnech po atentátu na velitele jednotek Kuds Sulejmáního to vypadalo, že se vyplní ty nejčernější noční můry kritiků amerického prezidenta. Neschopný, egoistický šašek Donald zavlekl USA na pokraj další blízkovýchodní válečné bažiny, znělo mediálním prostorem. Obavy dosáhly vrcholu po odpálení íránských raket na americké základny v Iráku. Nyní se však prach z bombardování usadil a Trump vyšel z přestřelky posílen. Není dokonce vyloučené, že si ji do voleb zopakuje.
Dvacetiletí a třicetiletí Američané začali na sociálních sítích hned po likvidaci Sulejmáního sdílet vtipy, že jim generace vysmívaných baby boomers (k níž Trump, narozený v roce 1946 patří) nadělila k Novému roku novou válku. Jak se rétorika obou stran vyostřovala, do internetových humorů se vkrádal stísněný tón. USA si na Blízkém východě stále udržují značnou vojenskou přítomnost a pro tisíce amerických rodin by další válka znamenala, že se jejich blízcí vrátí domů až za dlouho. Nebo nikdy. Šanci uhrát politické body si pochopitelně nenechali ujít demokraté. Prezidentský kandidát Sanders, který v průzkumech aktuálně dotahuje stranického rivala Bidena, na CNN označil Trumpovu strategii za „bezradnou a chaotickou“, levicová média psala o „šílenství“. S přihlédnutím k obvyklému Trumpovu běsnění na Twitteru, kde Íránu vyhrožoval i ničením památek, se skutečně zdálo, že velkohubý křikloun tentokrát skutečně zašel příliš daleko a žene Ameriku do ještě horšího konfliktu, než byly vleklé boje v Iráku.
Jenže dnešní situace se od sedmnáct let staré krize, jež vyústila pádem Husajnova režimu a následným krvavým chaosem, v mnohém liší. Trump nemá o „budování demokracie“ na Blízkém východě zájem. V zahraniční politice sleduje jediný cíl: Prezentovat se před národem jako silný vůdce, jemuž jde výhradně o blaho Ameriky. On i jeho lidé opakovaně tvrdí, že nechtějí změnu režimu, ale snaží se přinutit íránské vůdce ke „slušnému chování“. Například tak, že jim zabijí muže, který se napříč regionem angažoval v protiamerických ozbrojených aktivitách.
Logická volba bezzubé pomsty
Teherán byl ve složité situaci. Na atentát odpovědět musel. Buď vážně míněnou akcí, tedy napadením amerických základen v dosahu íránských raket, či dokonce letadel. Druhou možností bylo zahájit přes Íránem ovládané milice a ozbrojené skupiny útoky na americké měkké cíle v oblasti – například novinářské štáby či civilní kontraktory a vyvolaný chaos ještě zahltit dezinformační kampaní. Třetí možností byla mediálně vděčná, ale vojensky bezvýznamná odveta. Pro tu se Írán nakonec rozhodl. Není těžké hádat proč. První varianta by sice Íránu v úvodních hodinách či dnech přinesla „úspěchy“ v podobě mrtvých amerických vojáků, ale odvetná letecká kampaň USA by byla zcela zdrcující. Teherán se mohl do týdne ocitnout bez letectva a s pracně a draze budovaným programem balistických střel v troskách. Na hybridní ofenzivu v ruském stylu zřejmě Íránu chybí dovednosti. Ajatoláhové se tedy spokojili se zcela bezzubou pomstou za mrtvého generála, doprovázenou ovšem tradiční demonstrací lidové nenávisti ke Spojeným státům. Významně tím Trumpovi ulehčili situaci.
Starším, konzervativnějším Američanům byl totiž pohled na masové demonstrace v centru Teheránu a íránské poslance skandující „smrt Americe“ něčím důvěrně známým. Takhle přece vypadali (vedle Sovětů) nepřátelé za starých dobrých času Ronalda Reagana a Bushe staršího, kdy byl svět ještě v pořádku. Dnešní mocenské výzvy, kterým USA čelí – globální, ale nenápadné posilování čínského vlivu či ruská dezinformační maskirovka (taktika, jejímž smyslem je zmást nejen nepřátele, ale i stávající a potenciální spojence své i nepřátel) jsou komplikované procesy vyžadující komplexní řešení a vzpírající se jednoznačným výkladům. Ale íránské Revoluční gardy chřestící zbraněmi – to je konflikt přehledný jako scénáře akčních filmů z časů, kdy plátnům vládly bicepsy pánů Schwarzeneggera a Stallona. Padouši a hrdinové, dobro a zlo. Donald Trump, jehož sláva rovněž poprvé kulminovala v osmdesátých letech, si to evidentně uvědomuje. Írán je pro něj a jeho pojetí politiky ideální nepřítel, protože je srozumitelný a dá se na něm dobře demonstrovat americká převaha.
Trump svou spektakulární akcí proti Sulejmánímu voličům i světu dokazoval, že v mocenské sféře „učinil Ameriku znovu velkou“. Opatrná reakce íránského režimu jej v tomto přesvědčení utvrzuje. Americký prezident teď z rázného postupu proti Teheránu nepochybně učiní jeden z pilířů horké fáze předvolební kampaně a bude do úmoru zdůrazňovat svoji nynější nekompromisnost proti údajné váhavosti Baracka Obamy v minulosti. První náznaky jsme již mohli vidět během středeční tiskové konference. Částečně virtuální, ovšem dobře politicky vytěžitelná íránská hrozba je pro Donalda Trumpa, muže s nevelkou schopností strategického uvažovaní, zato mistra nahodilých sebeprezentačních akcí, perfektním kolbištěm. Není proto vyloučeno, že do něj ještě jednou před volbami vstoupí podobně jako na začátku tohoto roku.
