Digitální stát má být možností, ne povinností a platba hotovostí se nesmí stát „zločinem“
V poslední době se nejen mezi Piráty hodně mluví o „digitální ústavě“. Samozřejmě nejde jen o věc výhradně tuzemskou, obdobné debaty s různou mírou intenzity probíhají ve většině států Evropy. Hlavním cílem má být zakotvit do české legislativy vymahatelné právo fyzických a právnických osob na poskytnutí služeb od orgánů veřejné správy v digitální podobě. A tomu odpovídající povinnost veřejné moci tyto služby adekvátně poskytovat. Související ctižádostí našich zákonodárců je také snaha stvořit závazný seznam digitálních služeb, na jejichž poskytnutí má každý člověk (nejen občan) právní nárok.
K tomuto tématu se již konala nejedna konference, bylo popsáno mnoho papírů a digitálních dokumentů. Nic proti snahám o modernizaci našeho státu, ale dovoluji si nyní nabídnout stručný vyvažující námět jdoucí do jisté míry proti mainstreamu v této oblasti.
Obdobně jako například Pavel Hasenkopf a další konzervativní právníci, pléduji za to, aby se mezi základní ústavou zaručená práva zařadilo i nezadatelné a nezrušitelné právo člověka (nejen občana) na klasickou papírovou komunikaci s úřady. Ale i s klíčovými (zhusta oligopolními) společnostmi typu banka, dodavatelé plynu, vody či elektřiny nebo zdravotní pojišťovna. A dále bych navrhl zformovat ústavní právo na platbu hotovostí.
Smysl věci je nejen ochrana starších občanů, kteří nepracují (či nemohou pracovat) s digitálními technologiemi, ale i ochrana práv člověka před povinností mít počítač či obdobné zařízení. Služby státu musí být dostupné každému, nejen lidem s počítači, tablety a smartphony. Stejně tak platba hotovostí se nesmí stát „zločinem“ a osoba bez platební karty renegátem. Koneckonců již nyní řada občanů pokládá za psychologicky hodně nekomfortní, že stát a banky vědí o každém jeho kroku, když platí kartou.
Možno namítnout, proč naši normu norem zaplevelovat dalšími články (v ústavě jsou články, ne paragrafy). Nicméně pokud se chystá, že se do ústavy dostanou „práva digitální“, měla by tam analogicky přibýt i práva na „klasickou konzervativní“ správu. A právo na přístup k veřejným službám skutečně pro každého, a to dokonce i pro počítačového analfabeta či odpůrce digitálního Matrixu.
Autor je právník.
