Vladimír Pikora: Feministky proti rodinám aneb Zvrácený důsledek blahobytu
Pozoruji, jak ve společnosti roste nenávist. Podobně jako dřív panovala v některých zemích neurčitá nenávist vůči Židům či černochům, dnes panuje nenávist vůči mužům. Už tuto agendu netlačí jen feministky, ale mnohdy i mužští progresivisté.
Přesvědčil mě o tom minulý týden bývalý americký prezident Barack Obama. Podle BBC v Singapuru prohlásil, že ženy nejsou dokonalé, ale jsou nesporně lepší než muži. Nechápu. Tohle snad není sexismus naruby? V čem mají být lepší? To se dá zevšeobecnit?
Obama dál pronesl, že kdyby ženy vládly ve všech zemích světa, zlepšily by se životní standardy. Proč to říká? Dláždí tím své manželce cestu do Bílého domu?
Pokud by kdokoliv řekl, že kdyby vládli jen muži, bylo by na světě lépe, jistě by to feministky považovaly za sexismus. Když se ale mluví špatně jen o mužích, je to prý korektní. Není.
Pro mě u politiků nezáleží na pohlaví, ale na výsledku jejich práce. Příkladem by mohla být bývalá britská premiérka Theresa Mayová. Ačkoli byla ženou, politický pat vyřešit nedokázala. Pravým opakem byla Margaret Thatcherová.
V politice je tolik žen, kolik jich v ních chce být
O nedostatečném zastoupení žen v politice se ale mluví velmi často. Nedávno vyšla srovnávací studie Women, Peace and Security Index. Ta analyzovala postavení žen ve 167 zemích a vyšlo v ní, že nejlepší zemí pro ženy je Norsko. ČR skončila až třicátá.
Musím říct, že indexu nevěřím. Když vezmu v úvahu dnes už široce známý fakt, jak Norsko krade rodičům děti, nezdá se mi postavení žen v Norsku zase až tak suverénní a bezpečné. Ostatně tuhle věc už opakovaně potvrdil i Evropský soud ve Štrasburku a paní Michaláková by mohla vyprávět.
Jenže index nehledí na to, zda ve které zemi úřady kradou děti (jako by to bylo pro kvalitu života nepodstatné), ale hledí na takové věci, jako kolik žen je v parlamentu (jako by to bylo pro kvalitu života podstatné). Tady prý ČR velmi zaostává a měla by se polepšit. Ano, měli bychom se učit od lepších. Takže kde mají nejvíc žen v parlamentu? Statistika říká, že největší zastoupení žen v parlamentu má Rwanda s 61 %, následuje Kuba s 53 % a Bolívie rovněž s 53 %. Tak hodně štěstí!
Feministky mají ale „lék“. Navrhují kvóty. Pro mě naprostý nesmysl. V rozvinutých zemích našeho střihu nikdo ženám ve vstupu do politiky nebrání. A pokud v ní nejsou, tak prostě proto, že o to nestojí. Mají asi důležitější věci na práci. Příkladem může být má žena Markéta Šichtařová. Politické strany jí opakovaně nabízejí místa na kandidátkách. Někteří novináři, stejně jako lidé na sociálních sítích jí kladou otázky, zda nechce kandidovat na prezidentku. A ačkoli opakovaně tvrdí, že o volitelnou funkci v politice nestojí a že by do politiky vstoupila jen za nějakých krajních okolností, přesto jí některé feministky a progresivisté podsouvají, že chce být prezidentkou. Nedokáží zjevně pochopit, že pro někoho jsou děti na základě svobodné volby důležitější než kariéra.
Některé feministky jsou ale velmi neracionální. Sice velmi stojí o kvóty a ženy v politice, ale když slyší, že by mohla být prezidentkou Šichtařová, vyletí jak čertík z krabičky – patrně proto, že se tak docela nehodí do krámu, že má žena feministka není, a naopak politické neziskovky tlačící gender agendu kritizuje.
A tak se ptám: Chtějí aktivistky ženu-prezidentku, nebo jen feministku-prezidentku? A pokud je tak žádaná pouze žena-feministka, je to jen názor feministek, nebo majority? Skoro bych řekl, že za A je správně. Shodou okolností totiž moje manželka zrovna letos vyhrála anketu Žena roku – sympatie pořádanou časopisem Žena a život. Z tohoto hlasování se mi zdá, že většina si na ženách navzdory přesvědčení feministek necení toho, že jsou aktivistkami, ale spíš toho, že jsou ženami se vším všudy včetně mateřství.
Feministky podle mě podceňují roli ženy v domácnosti. Být v domácnosti neznamená být zbytečná. Sdružení Rodinný svaz ČR zjistilo, že pokud by rodič dostával za přípravu jídla, úklid nebo péči o dítě stejné peníze jako najatá vychovatelka nebo kuchařka, přišel by si za dvacet pracovních dní na 51 tisíc korun. To vzhledem k průměrné mzdě v zemi není málo. Podle této statistiky chápáno, pokud muž pracuje za průměrnou mzdu a žena se doma stará o rodinu, má žena pro rodinu větší finanční přínos než muž!
Gender pay gap
A tím se dostáváme k dalšímu oblíbenému tématu feministek. Ty neustále poukazují na rozdíly v příjmech mužů a žen. Ombudsmanka Anna Šabatová dokonce chce, aby firmy měly povinnost uvést průměrnou odměnu mužů a žen, kteří vykonávají stejnou pozici. Pro mě opět něco nepřijatelného. V době, kdy kvůli GDPR nesmíme dát pomalu jména na zvonky, budeme zveřejňovat příjmy na pracovišti? To není extra důvěrná informace hodná ochrany?
Všechen ten boj za gender je pro mě zvráceným důsledkem blahobytu. Aktivistky se snaží udělat vědu z něčeho, co vědou není. Světové ekonomické fórum nedávno přišlo s tvrzením, že rozdíl v platech mezi pohlavími se vyrovná až za 257 let. V loňském roce přitom odhadovali jen 202 let. To je sakra rozdíl.
„Aby došlo k vyrovnání rozdílu v příštích deseti letech, ne dvou stoletích, budeme muset mobilizovat zdroje, získat si pozornost světových vůdců a zavázat se k nápravě,“ řekla pro Independent Saadia Zahidiová, vedoucí Centra pro novou ekonomii a společnost WEF.
Můj názor je, že aby došlo k vyrovnání rozdílu mezi pohlavími, nesměly by být ženy ženami, ale muži. Jakmile slyším u ekonomie nějaké zbytečné přívlastky, jako třeba „nová“, ježí se mi dosud zbývající vlasy na hlavě. Protože v ekonomii bez přívlastků platí, že kdyby žena podávala vždy stejný výkon jako muž a byla placená méně než muž, muže by zaměstnal jen úplný idiot. Ale vzhledem k tomu, že se někomu vyplatí (dražší) muže zaměstnat, asi k tomu má nějaký důvod. Třeba přesčasy.
Snaha vytvořit „novou ekonomii“ mi připomíná Karla Marxe. Ten také vytvářel svým způsobem „novou ekonomii“. A bohužel ekonomii i její dopad na společnost ovlivnil výrazně. Vytvořil marxismus, který mnozí vědecky zkoumali, asi jako dnes zkoumají gender a údajné neférové odměňování. Tehdy výzkum tlačil režim. Dnes ho tlačí některé neziskovky.
Kdo má problém se sexem?
Tady ovšem výzkum aktivistek nekončí. Dělají vědu i ze sexuálního objektu. Nedávno úřad regulující reklamu ve Velké Británii zakázal vysílání reklamního spotu módní značky. Na reklamu totiž přišla stížnost, že se dopouští vnímání žen jako sexuálních objektů, protože zachycuje modelky v plavkách ve svůdných pózách. Firma se brání tvrzením, že ženy zobrazuje jako emancipované a sebevědomé. No není to popletené? Emancipované ženy nesmí být svůdné? Copak nejsme všichni během našeho reprodukčního věku neustále sexuálními objekty? A je to snad špatně? Mají nás snad místo lidí přitahovat věci či zvířata? A má firma zobrazovat ženy v odpudivých pózách, aby nikoho nezaujaly?
Úřad prohlásil: „Uznáváme, že mezi obsahem reklamního spotu a pořadem, kterým byla reality show zaměřená na romantické vztahy, jsou určité podobnosti. Přesto jsme rozhodli, že by se reklama některých diváků vážně dotkla, jelikož ženy zobrazuje jako sexuální objekty.“
A to je podle mě jádro problému. Které zdravé a sebevědomé ženy se může reklama dotknout? Taková reklama se může dotknout jen člověka, který pociťuje nějaké vnitřní pnutí a nespokojenost se svou rolí. Nemyslím, že by takových lidí byla většina. To by pak ale znamenalo, že se úřad zastává menšiny proti většině.
Za vše může starý muž
Mě a myslím i mnoha dalších mužů se naopak dotkne, že nám někdo zakáže vnímat ženy sexuálně. Protože to je nepřirozené. Muž, který tvrdí, že tak ženy nevnímá, musí být bezdětný, nebo u sexu hodně trpí. Každopádně kdyby takových mužů byla většina, lidstvo by vymřelo. To však evoluce evidentně nezamýšlela.
Modernisté jdou ale v ničení rodinných pout ještě dál. Korunu všemu nasadil Barack Obama ve chvíli, kdy prohlásil, že většina problémů světa přichází od starých lidí, a to hlavně mužů. To je pro mě naprosto za hranou. Stavět mladé proti starým – tedy děti proti rodičům – je pro mě zvrácené. Navíc nemyslím, že to je pravda. To hlásá jen bezcitná úderka.
