Čína prohrála při volbách na Tchaj-wanu několik bitev, je to i poučení pro vztahy Česka s Pekingem
Čínská komunistická vláda se otevřeně, skrytě a mohutně snažila ovlivnit sobotní prezidentské a parlamentní volby na Tchaj-wanu, který považuje za svoji odtrženou provincii. Nepodařilo se. Tlak vyvolal protitlak i vyložený odpor a pročínské síly utrpěly na ostrově zdrcující porážku. Prezidentka Cchaj Jing-wen, která se snaží vzdorovat tlaku Číny, obhájila mandát s rekordním počtem hlasů a její Demokratická pokroková strana získala většinu v parlamentu. Nastalá situace může být poučením i pro vztahy Česka a Číny, protože Peking se snaží ovlivnit i společnost u nás.
Čínská oficiální média se po velké prohře pročínských sil na Tchaj-wanu ale nijak nepoučila a hned v neděli opět zaútočila. Podle nich prezidentka Cchaj použila před volbami „špinavou taktiku, represe a zastrašování“ a prý tím plně odhalila svoji „sobeckou, chamtivou a zlou povahu“. Za výsledky voleb jsou prý částečně odpovědné „vnější temné síly“. V tom má Čína stoprocentní pravdu, protože ty „vnější temné síly“ jsou řízeny přímo z Pekingu. V tomto případě ovšem jejich taktika zcela selhala. I to je zásadním poučením pro Česko, protože zpravodajská a dezinformační činnost Číny sílí i u nás.
Proč to nefunguje
Čína celému světu tvrdí, že existuje pouze „jedna Čína“ a na přechodné období chce na některých místech uplatňovat politiku „jedné Číny a dvou systémů“. Těmito místo jsou právě Tchaj-wan a také Hongkong. Ovšem ani na jednom z těchto míst to nefunguje, protože jejich obyvatelé odmítají potlačování demokracie a svobod, které naopak ve velké provozuje Peking. Záměry čínské komunistické moci, jakkoli je ve světě vlivná, nejde nijak sladit se zájmy demokraticky smýšlejících lidí.
Peking proto změnil v poslední době taktiku. Kromě nechvalně známé politiky podpory svých pátých kolon v různých zemích, se po vzoru putinovského Ruska snaží o podkopání stability a rozdělování i atomizaci společností po celém světě. Zkouší to i v Česku, k čemuž mu zde slouží někteří politici, vypouštění dezinformací či relativizace velkých prohřešků čínského režimu. Někdy se to daří více, jindy méně.
Selhalo to teď zcela na Tchaj-wanu, přestože právě tento ostrov má k čínské kultuře, historii či jazyku ze všech ostatních zemí nejblíže. Poslední volby na Tchaj-wanu ukazují, že politika „jedné Číny“ (tu uznává oficiálně i česká diplomacie) nefunguje právě tam, kde by se to dalo nejvíce očekávat. A že svým způsobem je to pouze zbožné přání Pekingu a ne realita. Zcela mimo realitu je v případě Tchaj-wanu politika „jedna Čína, dva systémy“. Skutečností jsou dvě země a dva systémy.
Tchaj-wan zásadně irituje Čínu tím (Peking totiž tvrdí, že je to jeho provincie), že je prosperující demokracií, že politicky pořád stojí tváří v tvář čínskému autoritářství, že jeho firmy jsou dnes nepostradatelné v globálních dodavatelských řetězcích zejména pokud jde o elektroniku a že je to 21. největší světová ekonomika.
Jednoznačná jsou i dostupná čísla, která zcela odporují tomu, co světem šíří Peking. Pouhá desetina Tchaj-wanců v současnosti podporuje sjednocení s Čínou. Oficiální vyhlášení skutečné nezávislosti si na druhou stranu přeje jen pětina obyvatel. Naprostá většina chce v různých variantách udržení současného status quo. Tedy zachování demokracie a de facto nezávislosti a současně udržení mimořádných hospodářských styků s Čínou. To druhé je zásadní i pro Česko.
Tchaj-wan, jakkoli je jeho prezidentka i vláda kritická k Číně, si velmi cení ekonomických vazeb s pevninou, protože ty jsou pro ostrov životně důležité. Ovšem nepřejí si, a to odpovídá přání většiny společnosti, aby se tyto hospodářské vztahy proměnily v politický vliv. A právě o to Číně jde. Jak na Tchaj-wanu, tak například v České republice. Proto se i u nás objevily v posledních letech různé politické deklarace o Číně. Mimochodem také česká společnost na to odpovídá po svém – čínský prezident Si Ťing-pching je podle nedávného průzkumu důvěryhodný pouze pro 17 procent obyvatel Česka. To není právě nejlepší výsledek trvalých pročínských snah.
Co bude dál na Tchaj-wanu
Ohledně voleb na Tchaj-wanu, které ale zůstaly tentokráte ve stínu událostí v Íránu, bude vášnivá diskuse pokračovat. Zejména kvůli tomu, jak k celému problému přistupuje Čína. Ta se nepoučí z chyb, které provedla před tchajwanskými volbami a tím paradoxně posílila protičínské síly. Nic zásadního se nezmění ani na samotném Tchaj-wanu, protože ten se bude dál snažit o dobré ekonomické vztahy s komunistickou pevninou, ale bude současně ostražitý k politice Pekingu. Nenaplní se ani nesmyslné názory některých analytiků a médií, že Tchaj-wan teď bude nasměrován k vyhlášení samostatnosti. Nic takového se nechystá a nestane.
Režimy, které vládnou v Číně, Rusku nebo Íránu, ale potřebují pro potvrzení své vlastní legitimity nějaké nepřátele, konkurenty a soupeře. Proto se Pekingu bude hodit, že na Tchaj-wanu vyhrála opět stávající prezidentka, která se nemíní Číně podvolit. Právě proto ale budou dál pokračovat čínské snahy o rozdělování společnosti na samotném Tchaj-wanu, ale i v jiných státech. Při pohledu na kontext „čínské kauzy“ je jasné, že něco podobného bude pokračovat i v Česku. Řešení to má všude stejné – podporovat byznys s Čínou za oboustranně výhodných podmínek, ale nenechat se lapit do čínského politického chomoutu. Zda to někdo slyší na Pražském hradě, netuším. V renesančně-barokním prezidentském paláci v centru tchajwanské metropoli Tchaj-pej se tím už dávno řídí.
