Orel dolétal. S Jaroslavem Kuberou odešel kus normálního světa

Scruton a Kubera byli jako nebe a dudy. Oba ale měli sžíravý smysl pro humor a dokázali i nesmírně vážné věci podat srozumitelným způsobem. Způsobem, který je v dnešním, uspěchaném, roztěkaném a atomizovaném světě pro mnohé něčím staromódním, hodným zapomenutí. Současně je ale něčím, co nám pomáhá udržovat si nad prchavými jednotlivostmi dne nadhled a zdravý rozum.

Otevřenost

V uplynulých dnech bylo o Jaroslavu Kuberovi, jenž se narodil v Lounech 16. února 1947, napsáno a řečeno mnoho věcí. Chtěl bych k nim připojit trochu jiný pohled. Kubera byl velmi otevřený člověk, proto si také zaslouží upřímnost.

Jenom někteří politici se stávají i muži činů. V českém prostředí jsme jich za posledních 30 let svobody zaznamenali jen málo, Kubera patřil mezi ně. Nejen proto, že byl šestkrát zvolen starostou a pak primátorem Teplic a třikrát senátorem, což je jistě úctyhodný výkon, který jen tak někdo nevyrovná. Jako každý, kdo se dlouhodobě věnuje politice, se zcela jistě dopustil některých omylů. To ale nebylo až tak podstatné. Důležité bylo, že mu záleželo především na tom, aby dělal správné věci.

Nešel na to oklikami, ale přímo. Nebyl neutrální, ale nehledal žádnou zlatou střední cestu ani si neliboval v extrémech. Neschovával se za vykonstruovaná slova a věty ani za nikoho jiného. Přesto uspěl, i když jako každému jinému něco se mu podařilo, něco ne. Vždy však dokázal udržet hořící plamen veřejných diskusí o důležitých tématech, jež pálí současnou společnost. Někdo to považoval za směšné, jiný za donkichotské, další až za nedůstojné jeho postavení. Jemu to ovšem bylo jedno, protože se nebál ozvat. Nečekal chválu, i když verbální pohlazení ho těšilo, protože kus ješitnosti v něm byl jako v každém opravdovém chlapovi.

Normálnost