Jak komunisté nastolili sovětské poměry a exministryně Válková jim k tomu tleskala

Helena Válková se ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře společně s někdejším prokurátorem Josefem Urválkem zabývala využíváním tzv. ochranného dohledu. Když byla kritizována, tvrdila, že se vlastně jednalo o obdobu současné probační praxe, jež se snaží odsouzeným pomoci začlenit do společnosti. Je to absurdní tvrzení.

O co šlo?

Ochranný dohled zavedl do právní praxe zákon č. 44/1973. Definován byl jako ochranné opatření, „jehož účelem je přispět k dalšímu posílení ochrany společnosti před protispolečenskou činností osob zvlášť narušených, jakož i k dovršení nápravy odsouzeného“.

O uložení ochranného dohledu v rozmezí od jednoho roku do tří let rozhodoval soud. Dotyčná osoba byla povinna sdělovat orgánu vykonávajícímu ochranný dohled údaje o způsobu a zdrojích své obživy, osobně se hlásit ve stanovených lhůtách, trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí a předem oznamovat vzdálení z místa ­pobytu.

Soud mohl také uložit navíc další povinnosti a omezení, zejména nenavštěvovat určitá místa, místnosti, podniky nebo shromáždění a pobývat v přikázaném místě nebo obvodě a nevzdalovat se z něho bez souhlasu orgánů vykonávajícího ochranný dohled, tedy příslušníků Sboru národní bezpečnosti ve spolupráci s prokuraturou a dalšími úřady.

Jen recidivisté?

Dodnes neexistuje jediná věcná studie, jež by zmapovala rozsah používání ochranného dohledu, který byl okamžitě po sametové revoluci zrušen. Jednalo se odhadem o desetitisíce osob, z nichž byla menší část, patrně v řádech stovek případů, po roce 1990 očištěna na základě soudní rehabilitace.

Profesorka Válková tvrdila, že se jednalo vždy pouze o zvlášť nebezpečné recidivisty. Ve skutečnosti mohl být podle zákona postižen kdokoliv, kdo byl odsouzen k nepodmíněnému trestu a u koho soud nemohl „očekávat, že bez ochranného dohledu povede řádný život pracujícího člověka“. Tohle se dalo aplikovat na všechny režimu nepohodlné lidi.

Vyzkoušejte Reflex Premium. Nyní na 30 dní ZDARMA exkluzivně v mobilní aplikaci Reflex. Více ZDE >>

Velmi dobře je tento princip také vidět z několika případů politických vězňů, jimiž se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Výbor založila v dubnu 1978 skupina signatářů Charty 77, z nichž značná část byla následně sama postižena represí. Rozsáhlá dokumentace k činnosti VONS je nyní uložena v knihovně samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti.

Dál nejdete sami

Prvním případem politicky motivované represe, o němž členové VONS informovali ve spojení s ochranným dohledem, byla kauza devětačtyřicetiletého evangelického duchovního a signatáře Charty 77 Jana Šimsy. Ten byl v roce 1978 odsouzen za napadení veřejného činitele. Trestný čin spočíval ve strčení do neurvalého příslušníka StB Miloše Baty, který se snažil při domovní prohlídce zabavit Šimsově manželce dopis od Jana Patočky. Při soudním procesu prokurátorka navrhla Šimsovi uložit osmnáct měsíců a po propuštění ochranný dohled. Městský soud v Brně ho nakonec odsoudil 10. srpna 1978 v uvozovkách pouze k osmi měsícům vězení a ochranný dohled neuložil (rozsudek následně po odvolání odsouzeného i prokurátorky potvrdil Krajský soud v Brně).