Čeští soudci a státní zástupci by měli povinně jet na stáž do Pezinku k soudu s vrahy Kuciaka a Kušnírové
Poslední léta se ozývají výkřiky mnohých našinců o tom, jak Slovensku závidí. Nejprve prezidenta Kisku. Pak fungující občanskou společnost, která po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové vyrazila do ulic a dosáhla demise premiéra a pádu vlády. Nově lze závidět prezidentku Čaputovou. A nyní také neuvěřitelně profesionální a fungující justici.
Když člověk poprvé přijede do bývalých kasáren na kraji Pezinku, jež jsou z jedné strany obklopeny poli a z druhé sídlišťátkem, kde se letos od ledna koná soud s vrahy slovenského novináře Jána Kuciaka, jeho snoubenky Martiny Kušnírové a přídavkem ještě podnikatele Petera Molnára, má pocit nepatřičnosti. Mlha, mráz, prázdné ulice; děje se tu vůbec něco? Pár stráží u brány, pozvolna se plnící parkoviště, nenápadná budova… Nikde žádný vrtulník, bezpečnostní zátarasy, po zuby ozbrojení hlídači na každém kroku.
Člověk zkrátka tak nějak čeká v případě celosvětově sledovaného a politicky výbušného procesu víc. A pak vstoupí do té nenápadné budovy a je v jiném světě. Důkladná prohlídka, zakuklenci se zbraněmi v pohotovosti, pečlivá kontrola každé občanky a pasu předem akreditovaných novinářů a veřejnosti. Přesto žádné zmatky či dohadování, tlačenice – naopak klid, korektnost a respekt.
S respektem a bez urážek
Místnost pro média se strategicky nachází hned u fontány s vodou a toaletami. Téměř na minutu přesný program a neporušitelné podmínky, za jakých se lze procesu účastnit, a stráže, kam se podíváš. Ale přes všechnu ostražitost jsou to vstřícné tváře. Každý vás pozdraví, dokonce i ti s kuklami pokývnou, když kolem nich procházíte. Každého se je možné zeptat s tím, že vám odpoví.
Když pak vstoupí do napětím vibrujícího soudního sálu drobná soudkyně a během pěti minut je každému jasné, že její autorita je nepopiratelná, neboť přirozená, když začne řídit s neuvěřitelnou samozřejmostí a současně neutralitou soud, na který se sjela stovka novinářů doslova z celého světa a k němuž upírá zrak a naděje nejen Slovensko, když sledujete, jak je pro ni zákon svatý a stejně tak práva všech (!) stran procesu… je vám do pláče.
Protože se ptáte: Proč tohle nejde u nás? Proč u nás nelze věřit v nestrannost soudů, justice ani soudců? Proč naši soudci zákony nejen nectí, ale často je ignorují nebo si je ohýbají podle toho, jak se jim to hodí? Jistě, nelze hodit všechny do jednoho pytle. Jsou i výjimky. Ale bohužel drtivá většina zásadních a veřejností ostře sledovaných tuzemských procesů (od Toflova gangu po Kramného) působí ve srovnání s tímto procesem jako trapná a nezvládnutá fraška. U nás na první pohled víte, že soudce už předem obžalovaného odsoudil. Chová se k němu s pohrdáním, neuděluje mu slovo, okřikuje ho, syčí na něj, ignoruje jeho advokáta, nebere v potaz důkazy… Něco takového se v Pezinku nestalo ani jednou. Dokonce i protistrany spolu navzájem komunikují s respektem a neurážejí se, jak je to dobrým zvykem u nás.
A ono to prostě jde
Po prvním dnu procesu, kdy jsem odcházela za tmy do hotelu, jsem si uvědomila, že možná ještě víc, než to, co říkali a mimikou předváděli Kočner, Zsuzsová, Marček, Szabó, mě ohromila nebývalá profesionalita celého jednání. Od prokurátorů (s těmi našimi na první poslech zaujatými a navíc arogantními trdly je také nelze srovnávat, byla by to urážka) přes advokáty a soudní senát po bezpečnostní složky. Druhý den se to opakovalo a já jsem si říkala, že jsem zjevně zaujatá. Že jsem evidentně musela mít smůlu a ty české soudní procesy, jichž jsem se za víc než dvacet let novinařiny zúčastnila, byly ubohé, zaujaté, neprofesionální a nespravedlivé náhodou. Ovšem pak jsem se druhý týden soudu se svým pocitem svěřila dalším několika českým novinářům. A oni mi dali bez zaváhání zapravdu. I oni smekají před slovenskou justicí a tím, co alespoň dosud v tomto dost možná procesu století předvádí.
Stejně jako u nářků nad žalostným stavem české justice a soudů je třeba i zde rychle dodat, že také na Slovensku se určitě najdou zfušované kauzy. Ovšem člověk hodnotí na základě osobních zkušeností. V případě procesu, jenž bude na začátku února tady v Pezinku dál pokračovat, je to zkušenost k nezaplacení. Protože člověk vidí, že to jde. Netuší, proč se to u nás (paradoxně se rádi považujeme pořád za ty, co jsou daleko před malým Slovenskem) nedaří, ale znovu získal naději, že fungující justice s nezávislými a zákony ctícími soudci není chiméra.
