Ománské mocenské šachy: Zemřelého sultána, který sesadil svého otce, nahradil jeho bratranec
V polovině ledna zemřel v paláci Al Alam v ománském hlavním městě Maskatu ve věku 79 let ománský sultán Kábus, který zemi na jihu Arabského poloostrova vládl jako absolutní monarcha celých padesát let. Třetí nejdéle vládnoucí panovník současného světa (déle je na trůnu jen britská královna Alžběta a brunejský sultán Bolkiah) zemi za tu dobu proměnil tak zásadním způsobem, že podobný reformátorský počin je výjimečný i v historickém srovnání s mnoha dalšími zeměmi. Z jedné z nejvíce zaostalých a izolovaných zemí se stala moderní ropná monarchie, lákající na své pobřeží tisíce turistů ročně.
Zemřelý sultán Kábus se narodil v královském paláci v centru jižního Ománu – městě Salála – v roce 1940. Země, které tehdy už šest let vládl jeho otec Saíd bin Tajmúr, byla v té době jen stínem své slavné minulosti. Kdysi byl totiž Omán námořní mocností, a dokonce odsud začala arabská kolonizace východoafrického Zanzibaru, který byl ještě v 19. století součástí Ománu. Pak ale vnitřní rozpory vedly k poklesu vlivu země, i když Omán dodnes zůstal jiný než okolní arabské monarchie.
Světu otevřená muslimské země
Místní obyvatelé jsou převážně muslimové, ale zdejší podoba islámu je mnohem méně striktní než třeba v sousední Saúdské Arábie nebo ve Spojených arabských emirátech. Země byla vždy více otevřená světu a Omán měl například díky námořním kontaktům tradičně blízko k Indii, což dodnes odráží i zdejší kuchyně.
Za časů Kábusova otce už ale země měla jiné starosti. Chudí sultáni této doby měli dlouhodobě problém udržet na uzdě bojovné kmeny ve vnitrozemí a u moci se drželi hlavně díky pomoci britské armády, která v zemi fungovala nikoli jako otevřeně koloniální moc, ale spíše jako protektor, ponechávající u moci místního panovníka.
Kábusův otec poslal syna studovat do Británie, což vyvrcholilo jeho absolutoriem na elitní britské vojenské akademii v Sandhurstu. Později následník trůnu sloužil v britské armádě, včetně jedné její základny v tehdejším Západním Německu. V roce 1967 se vrátil do rodné země, ale otec mu uložil faktické domácí vězení. Byl naprosto izolován v královském paláci v Salále a zabýval se pouze studiem koránu a ománských dějin. Britové si s ním vynutili pravidelný kontakt, protože nepovažovali za vhodné, aby budoucí panovník země byl úplně „odstíněn“ od reality v zemi.
Převrat proti otci
Ta se navíc zhoršila, když v jižní části země došlo k povstání části kmenů, které byly podporovány ze sousedního komunistického Jižního Jemenu. Narůstající obava z toho, že na jihu Ománu vznikne prokomunistická vláda podporovaná Sověty a Čínou, vedla Brity k tomu, že se rozhodli podpořit Kábusův převrat proti jeho otci – sultánu Saídovi. Kábus měl totiž jiný názor na další vývoj země, kterou jeho otec izoloval od zbytku světa a hlavně všech moderních trendů. V zemi bylo v té době jen šest kilometrů silnic, tři školy a Ománci měli zakázané všechny západní novoty: například hrát fotbal, kouřit na veřejnosti nebo dokonce nosit sluneční brýle. Dětská úmrtnost se navíc pohybovala kolem 60 procent.
Kábus se nakonec dostal k moci díky nekrvavému převratu, který zkonstruoval s britskou pomocí proti vlastnímu otci. Sesazený sultán byl během palácového převratu lehce postřelen a britské letectvo RAF ho po převratu převezlo nejprve do Bahrajnu a následně do Londýna, kde v ústraní dožil v apartmá Dorchester Hotel. Se synem se Saíd už nikdy nesmířil a byl dokonce nejprve pochován na hřbitově v britském Surrey. Až později nechal Kábus otcovy ostatky vyzvednout a znovu pohřbít v ománské metropoli Maskat.
Obava z převratu ze strany potomka patřila mezi teorie, proč Kábus nikdy sám neměl děti. Byl krátce ženatý, s manželkou se ovšem brzo rozvedl a novou si již nenašel. Objevily se i spekulace, že byl ve skutečnosti homosexuální orientace, ale ty nebyly nikdy potvrzeny. Existovala proto i třetí teorie, podle níž zkrátka Kábus děti mít nemohl.
Jméno následníka v obálce
Každopádně absence přímého následníka vedla v sultanátu k nejistotě, kdo Kábuse na trůnu později nahradí. Sultán na rozdíl od sousedních arabských ropných monarchií, kde je to zvykem, za života veřejně svého nástupce neoznačil. Vybral ale dva své příbuzné a určil jejich pořadí. Tuto svou volbu nechal v několika kopiích zapečetit do obálek, který byly uloženy v různých regionech království, aby se zabránilo možnosti jejich zničení. Kábusova volba následníka trůnu ale měla podle ním prosazené ústavy platit jen v případě, že se „rodinná“ rada sama nejprve neshodne na novém sultánovi.
Poté, co Kábus zemřel, ovšem rodinná rada postupovala jinak a hned přistoupila k otevření obálky s návrhem následníka, jak ho vybral zemřelý monarcha. I to vyjadřovalo úctu, které se dosavadní absolutní vládce země těšil nejen mezi ománskou elitou. Jím provedená přeměna země ze středověkých podmínek do moderní éry sice proběhla v rámci systému absolutní monarchie, v němž byla umlčena politická diskuze, zakázány politické strany a potlačovány opoziční náznaky, ale Kábus byl napříč společností milován. Když jsem sám loni navštívil Omán, dostaly děti od jednoho svého ománského přítele na rozloučenou několik suvenýrů s podobou tehdejšího sultána. Jeho podobizna byla navíc v zemi přítomna na mnoha místech a Ománci o něm běžně mluvili jako o „Baba Kábusovi“, tedy Otci Kábusovi.
Jeho následník nebude mít i proto lehké udržet vysoko nastavenou laťku. Kábusova volba potvrzená rodinnou radou padla na bratrance zemřelého sultána Hajsáma bin Tárika. Nový sultán Hajsám patřil do širšího okruhu členů královské rodiny, o nichž se už dříve spekulovalo jako o možných nástupcích Kábuse. Bývalý vysoký hodnostář ománského ministerstva zahraničí a pozdější ministr kultury a národního dědictví po uvedení na trůn vyhlásil, že bude pokračovat v dosavadní politice, a to i v mezinárodních vztazích, kde Omán dokáže jako jedna z mála zemí v regionu mluvit s USA i Íránem. Ostatně právě ománští diplomaté před několika lety zprostředkovali nyní zhroucenou jadernou dohodu mezi Západem a íránským režimem. Nový sultán bude muset ovšem také využít své bohaté podnikatelské zkušenosti, aby svou zemi připravil na dobu „poropnou“, protože nyní by Omán bez příjmů z těžby této nerostné suroviny nebyl soběstačný. Každopádně smrtí sultána Kábuse na jihu Arabského poloostrova skončila jedna historická éra a začalo nové období ománských dějin.
