Marek Stoniš: Jen si tak trochu kopnout do mrtvého Kubery a jít dál
„Jaroslava Kuberu budu oplakávat stejně jako Miloše Zemana. Oba staří muži, kteří nerozumějí modernímu světu, nechápou ho a chápat nechtějí, a snaží se to zamaskovat ,humorem‘, který páchne po cigaretách a vyčpělém alkoholu. Minulost. Jdeme dál.“
Těchto pár vět, které vypovídají o mladých zelených levičácích více než celé sociologické studie, jsem si přečetl na sociálních sítích v den, kdy zemřel předseda Senátu a originální politik Jaroslav Kubera. Napsal je nějaký mladý muž, jenž má krom klasické multikulturní agendy na své profilové stránce také výrok „Chci tolerantní, vzdělanou a kulturní Evropu“.
Za projev „tolerance, vzdělání a nové kultury“ máme nyní chápat také radost nad smrtí osobnosti, která má jiné názory než vy. Má jiný humor. Kouří. Pije alkohol. Je stará a nerozumí modernímu světu. Kdežto ona nová generace nepije alkohol, nekouří, nečpí tabákem. Místo toho je hlaďounká, voňavoučká a vzdělaňoučká. Sice trošku netolerantní k jiným názorům, neodbytně přesvědčená o své pravdě a metodách vedoucích k všenápravě světa. Takové to, co píše ona zelená bytost v konci své „kuberovské“ kondolence. „Jdeme dál.“ A vy, co jste staří a čpíte tabákem, nám jděte z cesty!
Přemýšlel jsem také, co asi v jejich podání znamená vzývaný moderní svět, jenž je pravým opakem odcházejícího, starého. Nakonec mě nenapadlo nic lepšího než tradovaná historka o Ronaldu Reaganovi: Když jej coby kalifornského guvernéra v roce 1969 navštívila delegace studentů protestujících proti válce ve Vietnamu, vmetl mu jeden ze studentů do tváře, že nemůže rozumět příslušníkům nové generace, protože nevyrůstal v éře rychlé komunikace, satelitů, elektroniky, tryskových letů… Reagan mu pohotově dal za pravdu a odpověděl: „Tohle jsme ve vašem věku opravdu neměli. My jsme to vynalezli.“
Radost nad smrtí nenáviděného politika nebo veřejně známé osobnosti ovšem nemá jen generační podtext. Někdo (třeba politik) se těší na smrt prezidenta, protože jej neumí porazit ve volbách, jiný (třeba hudebník) nepřeje státní pohřeb zpěvákovi, protože jeho písně, na rozdíl od těch jeho, nikdo neposlouchá. Možná ojedinělé, nechci generalizovat. Ale smutné.
K malé drobné cti toho výše citovaného nového člověka moderní doby slouží, že se za svůj příspěvek nakonec omluvil a ze svého profilového účtu jej smazal. Třeba mu došlo, že radovat se v den úmrtí z odchodu jakkoliv jemu nesympatické osobnosti se tak nějak nesluší. Možná mu dali výchovný pohlavek rodiče, čpící humorem, tabákem a alkoholem. A jestli ne, zasloužil by.
A poslední větu klidně můžete považovat za projev předsudečného generačního nepochopení. Nestydím se za ně.
