Nejsledovanější slovenský proces ukazuje, že spravedlnost nemusí být jen prázdné slovo
Ve středu proběhl zatím poslední den procesu s vrahy novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, pokračovat bude v březnu. Mezitím Slovensko čekají zásadní volby. Těžko říct, jaký na ně bude mít tento extrémně sledovaný soud s Mariánem Kočnerem, bývalým podnikatelským šíbrem s kontakty do vysoké politiky, jeho pomocnicí Alenou Zsuzsovou a dvěma vykonavateli poprav vliv. Zdá se však jisté, že žádný výsledek voleb neovlivní průběh soudu.
Toto konstatování, z nějž vyplývá, že soud s vrahy novináře a jeho snoubenky je nezávislý, se zdá být zbytečné. Vždyť jaké jiné by soudy měly být než nezávislé na politice i na veřejném mínění? A stejně tak soudci. Proč se zmiňovat o záležitosti samozřejmé, obsažené organicky v samé podstatě moderního justičního systému? Proč se na to, jak by se mohl výsledek voleb promítnout do procesu, vůbec dotazovat třeba právního zástupce rodičů zavražděného Jana Kuciaka nebo přímo matky spolu s ním popravené Martiny Kušnírové? Proč se zajímat o střípky z jinak nedůležitého a nijak zvlášť malebného slovenského města kousek od Bratislavy?
Říká se, že nic není černé nebo bílé. Když ráno co ráno ozbrojené eskorty přivádějí do plné soudní síně obžalované z vraždy Jana a Martiny, je zjevné, že tady to neplatí. Čiré zlo i jasné dobro jsou bez debaty zde, jednoznačné a zřetelně identifikovatelné. Nalevo ti správní, poctiví, morální a trpící. Napravo ti, co jsou kvůli penězům, moci a zisku schopni čehokoliv. Málokdy je vše tak jasné. Každému. I těm, co sedí na lavicích obžalovaných a marně se snaží tvářit, že si toho nejsou vědomi.
Dobro a zlo si hodiny a hodiny navzájem pohlíží do tváře. Rodiče Jana a Martiny a jejich právní zástupci (mezi jinými i Daniel Lipšic, který se také nacházel na seznamu osob určených k zabití spolu s popraveným novinářem) na jedné straně. Kočner a Szabó, občas Zsuzsová (požádala po prvních dnech procesu, aby se dál pokračovalo v její nepřítomnosti) na straně druhé.
Marček, tedy muž, který osobně popravy prováděl, už chybí. Hned první den procesu se ke všem bodům obžaloby doznal, popsal, jak, čím, proč a kdy vraždil, omluvil se pozůstalým a od minulého pondělí s ním byl zahájen samostatný proces. Mezi obžalovanými nesedí ani Andrusko, tedy zprostředkovatel mezi Kočnerem a Zsuzsovou a právě Marčekem a jeho bratrancem Szabóem. Zoltán Andrusko se přiznal už loni na podzim, byl odsouzen a stal se spolupracujícím svědkem. Jeho výpovědi jsou pro proces zásadní, neboť propojuje svět moci a peněz ztělesněný Kočnerem a jeho poskoky (zde zastoupenými ke Kočnerovi vzhlížející a na jeho penězích zjevně závislou Alenou Zsuzsovou) a muži, kteří za peníze zavraždí v podstatě kohokoliv.
Čeští soudci nezávislí na zákonech, morálce a svědomí
Uprostřed těch dvou proti sobě sedících realit pak trůní soudkyně, její dva přísedící, stohy soudních spisů a monitory počítačů. A soudkyně není ani černá, ani bílá, byť přece jen jednou bylo její brnění nezávislosti a nadhledu proraženo a zasáhlo ji dojetí; ani ona, jinak obdivuhodně věcná a korektní k oběma stranám, se neubránila slzám, když šéf zavražděného novináře i matka jeho snoubenky Zlatica Kušnírová mluvili o tom, jak hodný a poctivý člověk, který věřil ve vyšší princip, Jan Kuciak byl. Ta chvíle ale rychle přešla a profesionální tvář bez emocí se vrátila.
Jaký šok pro českého novináře, který proseděl v soudních síních mnohé z nejexplozivnějších českých soudních procesů. U nás je totiž hned s prvními slovy soudce jasné, komu fandí, že není nestranný, že má jasno, koho a proč odsoudí. Osobní nesympatie u nás nahrazují důkazy, obžalovaným se slovo neuděluje, pokud to jde, tak ani jejich advokátům, syčí se na ně, dává se jim najevo, že jsou odpad společnosti, že jsou na místě, kde spravedlnost neexistuje.
U českých soudů je to totiž mnohem častěji černé a bílé. Bohužel tím špatným způsobem. Neboť u nás nejsou soudce a jeho senát bezbarvou dělicí čárou, nestrannou a nezávislou autoritou ctící nade vše zákony a řídící se jimi, ať už jsou jejich osobní názory jakékoliv. U českých soudů dost často soudce nezakrývá, že hraje v týmu se státním zástupcem. Nesnaží se ani předstírat, že pro něj zákony, natož pak presumpce neviny něco znamenají. Netají se tím, že hlas veřejnosti a většinových médií je pro něj návodem. Ano, mnozí čeští soudci jsou nezávislí. Na zákonech a morálce, na svědomí.
Zosobnění profesionality a spravedlnosti
Při pohledu na soudkyni Ruženu Sabovou a její soudní senát u Specializovaného trestního soudu v Pezinku se to nedá nevidět. Profesionalita a spravedlnost. Ta zdánlivě křehká žena se slabým hlasem se stala jejím ztělesněním. Zosobňuje justiční systém, kde má i sebehorší zločinec právo promluvit, hájit se, navrhovat svědky a důkazy… A je vyslyšen. Takový je totiž zákon. Dohlíží na to, aby i prokurátor a zástupci poškozených museli respektovat obhajobu a obžalované. Nemá problém ostře usměrnit kohokoliv, zvažuje každou připomínku obou stran, často se radí s přísedícími, rozhoduje podle každé nové situace na místě (zatímco u nás má často soudce předem ve všem jasno, nepřipouští tedy nic, co by se mu nehodilo do předem připraveného rozsudku…).
Navíc kohokoliv se v Pezinku (od advokátů přes rodiče zavražděných po místní obyvatele) zeptáte, nikdo nepochybuje o tom, že ani sebehorší výsledek voleb (ano, je řeč o Kotlebovcích a jejich děsivě silné předvolební pozici) na ni a na probíhající soud vliv mít nebude. Věří, že spravedlnost existuje a že právě v této kauze zvítězí.
Vlastně se všichni nad tou otázkou pozastavili jako nad absurdní. Kdo by si dovolil ovlivňovat soudní proces? Obzvlášť tak ostře médii a veřejností sledovaný. Pak se však jeden ze slovenských novinářů chápavě usmál a řekl: „No jo, Babiš. Nemáte zač.“ Oblíbený slovenský vtip směrem k Čechům – nemusíte nám za něj děkovat, rádo se stalo.
