Pivo, daň z přidané hodnoty a kutilství ministryně financí Schillerové
„Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako obyčejně.“ Tento okřídlený citát někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina původně zazněl v roce 1993 v souvislosti s nepříliš zdařilou měnovou reformou. Od té doby se ale hodil mnohokrát, nejnověji na adresu změny daně z přidané hodnoty (DPH) z piva.
Provozovatel velké restaurace ve středních Čechách, který si nepřál být jmenován, řekl zhruba následující:
„Chápu, že může jít o jakýsi neohrabaný pokus vyjít nám jednou pro změnu vstříc. Je to ale dost nešťastné. Různé sazby DPH nám spíše přidělají práci, nehledě na to, že může docházet ke sporným výkladům, pokusům o obcházení a podobně. Také z tohoto kroku cítím ten typický populismus – podívejte, občané, jsme borci, zlevnili jsme vám pivo. Ve skutečnosti pivo levnější nebude, protože při současných cenách jídel a při současné výši a struktuře nákladů si restaurace nemohou dovolit zlevňovat nápoje. Co by nám opravdu pomohlo, by byly nižší odvody z pracovních sil, to je skutečně kritický faktor.“
Bez výjimek
Tolik hlas z restaurační praxe. Máme-li přidat hlas za finanční a ekonomickou praxi, většina ekonomů se nepochybně shodne v zásadě, že daně mají být jednoduché, mají obsahovat co nejméně výjimek a možných děr, sazeb nemá být mnoho a jejich hodnoty nemají být přehnaně velké. Výjimky a díry se týkají nejrozličnějších odpisů a odečitatelných položek: daně mají být prostředkem, jímž stát získává finance na svůj provoz. Nikoli nástrojem sociálního inženýrství či instrumentem pro odměňování těch či oněch zájmových skupin a trestání politických nepřátel.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
