Rozhodnutí o „lex Babiš“ trvalo dlouhé tři roky. Ústavní soud by měl zařadit vyšší rychlost
Hlavní právní událostí tohoto týdne je bezesporu nález ústavního soudu (ÚS) ve věci „lex Babiš“. Soud rozhodl o prezidentově návrhu na zrušení části zákona o střetu zájmů. Zjednodušeně napsáno: ÚS prezidentovi nevyhověl a autoritativně pravil, že z pohledu ústavního práva je předmětný zákon v pořádku, a tudíž není třeba „lex Babiš“ rušit. Rozhodnutí ÚS pokládám v zásadě za správné a předvídatelné. Zmíněný právní předpis skutečně není protiústavní, byť nelze popřít, že v jistých aspektech vyvolává oprávněné kontroverzní celospolečenské diskuze. Co mne však nenechává klidným, je absurdně dlouhá doba, po jakou se český ústavní soud s věcí potýkal. Neskutečné tři roky!
Prezident Zeman se na ÚS obrátil již v roce 2017. Ač jinak lze mít pro rozvážnější soudní tempo někdy pochopení, v tomto případě by měla veřejnost zvednout varovně prst. V 21. století opravdu nemůže soud pracovat takovou „rychlostí“. A pokud soudci a soudkyně svou práci z časového hlediska nezvládají, není na místě se zamyslet nad systémovou změnou?
Je mi známo, že slušný politik v demokratickém právním státě ústavní soud nekritizuje a s respektem přijímá jeho verdikty. Nicméně s tempem, jakým se brněnský soud vypořádal s touto – pro náš stát zásadní – věcí, bychom se opravdu neměli spokojit.
Nebojme se například uvažovat o navýšení počtu soudců na ÚS či posílení administrativního a odborně podpůrného aparátu soudu. Ostatně pokud nejvyšší správní soud má 35 soudců a Nejvyšší soud ČR dokonce 70, proč by ústavní soud nemohl mít 19 nebo 21 soudců místo současných 15? Nebo se chceme spokojit s dnešním stavem, kdy je ústavnost klíčového zákona posuzována tři roky? Ke změně počtu soudců by bylo samozřejmě zapotřebí změny Ústavy ČR, což není a nemá být snadné. Ovšem i zde platí – kdo něco chce, hledá způsob, jak toho dosáhnout. A ten, kdo něco nechce, hledá spíše důvody a výmluvy.
Vyššímu tempu práce by možná také pomohlo, kdyby se ústavní soud přesunul z poklidně pomalé jihomoravské metropole do dynamičtější Prahy či Ostravy.
Autor je právník.
