Skutečný život nejznámější české spisovatelky: Bída, hlad a lásky žal Boženy Němcové
Žena musí mít pro svobodnou literární tvorbu „pět set liber ročně a vlastní pokoj“ – to víme už od roku 1929, kdy anglická spisovatelka Virginia Woolfová knižně publikovala esej s lapidárním názvem Vlastní pokoj. BOŽENA NĚMCOVÁ (4. února 1820 – 21. ledna 1862) ve své době neměla ani prostor, ani čas, ani finanční zdroje, ani toleranci rodiny a okolí.
Postavila se ale všemu a psala. I vinou svého rozhodnutí pro svobodu a lásku zemřela už jako jedenačtyřicetiletá. Příběh Boženy Němcové s důrazem na její trápení rekapitulujeme na sedmnácti stranách nového speciálu Reflexu s názvem Ženské století 1920–2020.
„Byla krásná až to k víře není/ prameny nocí z vlasů tryskaly/ a ty oči uhrančivé/ ach ty oči uhrančivé/ zeleň moří a dva křišťály…“ Tak popsal naši „národní spisovatelku“ František Halas v básni Podobizna naší paní ze sbírky Naše paní Božena Němcová (1939). K poezii idealizace patří, v Česku si ovšem několik generací žáků a studentů pod vlivem dobových životopisců romantizovalo i spisovatelčin život, v němž ve skutečnosti nechyběly bití, hlad a vleklé stonání.
O ní bez ní
Do školy chodila Barbora či Betty Panklová, krásná dcera panského podkoního, nejprve na faru do České Skalice. Tehdy panovalo přesvědčení, že veřejné školy jsou jen pro děti chudých; považovali-li se tedy rodiče za honoraci, snažili se své potomky dát „na vychování“ do rodin. Barunka se takto dostala na zámek do Chvalkovic, kde se z ní stala velká čtenářka – nadlouho však jen německy psaných knih.
Podobně o ní bez ní se rozhodlo i ve věci svatby s Josefem Němcem. Její matka Terezie Panklová chtěla mít sedmnáctiletou dceru z domu. Ostatně o tom, zda vůbec byla její matkou a kdy přesně se děvče narodilo, se již popsala spousta papíru… V první půli devatenáctého století bylo na našem území v měšťanské společnosti běžné, že se využívalo služeb dohazovaček, že mladé budoucí nevěsty byly z jednání o svém osudu zcela vyloučeny, že často potkaly nastávajícího muže až před oltářem. Pokud se mladí neseznámili na hodinách tance, na bálech nebo u příležitosti domácích dýchánků či vyučování v rodinách, měli smůlu a stali se šachovými figurkami v rukou svých rodičů.
Sňatek z rozumu
Jak popisuje historička Milena Lenderová v publikaci K hříchu i modlitbě. Žena devatenáctého století (2016), „Josefa Němce doporučil Panklovým jeden jejich známý s tím, že Němec čeká na povýšení a hledá nevěstu. Panklovi pozvali Němce na návštěvu, a když se budoucí manželé osobně seznámili, byla už ruka v rukávě. Svatba se konala 12. září 1837, bez ohledu na odpor nevěsty, námitky jejích kamarádek i poněkud opožděné zaváhání otce Johanna Pankla.“ Takhle snadné to bylo.
Dvaatřicetiletý komisař finanční stráže, syn novobydžovského kloboučníka, byl téměř dvakrát starší než Barunka a možná už v místě oddání, v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici, bylo mnohým zjevné, že je ten pohledný, urostlý muž v uniformě povahově zcela jiný než ona.
Poděkovat a odprosit
Životopisci jej vykreslují jako postavu velmi temnou; pro svou ženu měl namísto pochopení jen opovržení, žárlil na její úspěchy. Sám byl vlastenec a někdejší student pražské filozofické fakulty, na niž se dostal i díky hodinám u jazykovědce Josefa Jungmanna, jenže byl ze školy kvůli rvačce vyloučen a po osmi letech trestu, tedy tvrdé vojny, musel vykonávat zaměstnání, které si nevybral. Zakomplexovaný, frustrovaný muž, řeklo by se dnes. Matku svých čtyř dětí tento vztekloun nejednou zbil – a ona mu, jak je dobře známo, byla nevěrná.
Josef Němec nebyl ovšem první, kdo na Boženu Němcovou vztáhl ruku. Tělesné tresty v rodinách, zejména z rukou přísných, snad až krutých otců, nebyly v českých zemích 19. století nijak výjimečné. Historička Lenderová píše v citované knize, že malou Barboru Panklovou matka bila a „Barunka musela za trest poděkovat a odprosit“.
Josefův „brutální charakter“
V kontrastu s tím upozorňují Pavla Vošahlíková a Jiří Martínek v úvodu své knihy Cesty k samostatnosti, jak ve snaze učinit z Němcové v očích národovců dokonale harmonickou osobnost píše její přítelkyně Sofie Podlipská (spisovatelka a překladatelka, mladší ze sester Rottových) nesmysly typu „Plynulo dětství Boženy Němcové jako křišťálový potůček květnatou lučinou. Nebylo v něm stínu ani mráčku.“ V životopisu své kamarádky, o jejíchž problémech musela vědět, lže i o vztahu mezi manželi Němcovými. Josefa Němce vysloveně idealizuje: „Byl vysokého vzrůstu, daleko nad obyčejnou míru, tváře snědé, rysů přísných, černovlasý, černooký, mluvil velmi hlasitě. Byl dobrý jako dítě, ale prudký jako oheň… Celkem činil příznivý dojem. Byl to člověk ušlechtilý, na svůj stav velmi vzdělaný. Psával dokonce nějaké zprávy do časopisů v roce osmačtyřicátém a čítal mnoho.“
Úplně jinak viděla s odstupem svého muže Božena Němcová: „Josef – trochu bürokrat – trochu svobodomyslný – jinak polovičatý – brutální charakter – ač jádro zdravé.“
Samé otázky!
Co bylo příčinou spisovatelčina častého stěhování a proč žila v metropoli během dvanácti let na čtrnácti různých adresách? Zůstala Božena Němcová po čtvrtém porodu vinou zánětlivého onemocnění opravdu neplodná? Co pro ni znamenala její první mimomanželská láska, Václav Bolemír Nebeský, a proč se básník a medik nakonec rozhodl vdanou matku čtyř dětí opustit? Jak to později dopadlo mezi ní a osmatřicetiletým lékařem a profesorem brněnského učení technického Janem Helceletem? A co s lékařem Dušanem Lamblem? A s medikem Hanušem Jurenkou, který byl o více než deset let mladší než ona a s nímž neměla ani na „krejcarovou cigáru“, natož na nájem? A jak se lásky strasti odrazily v jejím díle?
Čtěte nový speciál Reflexu, kde se dozvíte, kam jsme to v Česku s ženskou emancipací dotáhli. Objednat si jej můžete na webu ikiosek.cz.
