Cenzura 2.0: Čínský Velký bratr aneb Jak vypadá filmová cenzura v současném Hollywoodu

Za cenzorskými zásahy přitom netřeba hledat pouze politiku: dnešní, hyperkorektní svět hlídá divákovo blaho natolik úzkostlivě, že od každého filmu existuje tisíc a jedna „vhodná“ verze podle potřeb věku, národnosti, pohlaví či rasy. A ani jedna není úplná.

Kdyby prase chtělo létat

Koncem loňského roku zneklidnily Hollywood zprávy přímo z nebe: pasažéři společnosti Delta Airlines šokovaně hlásili, že „letový“ sestřih Rocketmana, hudebního filmu inspirovaného životem (homo­sexuála) Eltona Johna, je prostý jakýchkoli homosexuálních výjevů. A jak se záhy ukázalo, zdaleka nešlo o jediný případ „palubní cenzury“: takzvaný citlivý obsah chyběl například i u komedie Šprtky to chtěj’ taky, ceněného dramatu Carol či v seriálu Will a Grace.

Aerolinky se bránily, že pro účely letů standardně existují speciální verze filmů, což souvisí s nedostatkem prostoru na palubě: kvůli malé vzdálenosti mezi obrazovkami může prý nevhodný obsah snadno zhlédnout i někdo, kdo by neměl. Pod náporem kritiky, jež se na společnost snesla, slíbila Delta zjednat nápravu, obdobný problém nicméně řeší i řada konkurenčních aerolinek. Obzvláště ty, které operují na arabských destinacích, přitom zůstávají ve svých kritériích neoblomné – na palubě Oman Air například neuslyšíte z obrazovky slovo Žid. A nespatříte prase.

Hlavně korektně

Kulturní, respektive náboženské zvyklosti či nároky ovlivňují obsah filmů a knih, co svět světem stojí, novinku však představuje sílící potřeba absolutní politické korektnosti. Stav, jenž je jako každý extrém nezdravý a jehož vedlejším efektem se stává unifikace filmové tvorby. Z obavy, aby v nich nebylo moc násilí, sexu nebo, nedej Bože, genderového či rasového stereotypu, tvůrci raději už ve scénáři vyloučí vše potenciálně nevhodné a výsledek je pak adekvátně sterilní a zaměnitelný.