Pionýry nezastavila malárie ani koronavirus. Bezstarostný film je v téhle době radost vidět
„V Africe nás nezastavila malárie, tak jsme si řekli, že premiéru nezastaví ani koronavirus.“ Slova Marka Slobodníka, režiséra a hlavního tahouna dokumentu Afrikou na pionýru, dokonale vystihují bezstarostnou náladu snímku, který je obzvláště v klaustrofobních karanténních časech radost vidět.
Afriku se parta pěti slovenských dobrodruhů rozhodne projet na stařičkých pionýrech, což už samo o sobě zaručuje dostatek zážitků. Motorky, na nichž lze jet výhradně pomalu (a dokonce se jim občas musí pomoct nohama), umožňují vnímat míjený svět všemi smysly.
Kvůli všemožným poruchám se také musí často stavět, takže cestovatelům neuteče ani ještěrka u krajnice: a i kdyby náhodou, nenechá si ji ujít vynalézavá (a nečekaně profesionální) kamera, jež neúnavně hledá stále nové detaily a úhly. Kuriózní vozítka navíc přitahují pozornost místních a zavdávají příčinu ke komunikaci, která je mnohdy ještě kurióznější a generuje další vděčné etudy a situace.
Velkou výhrou Slobodníkova debutu jsou přitom sami jeho aktéři, uspokojivý mix typů, mezi nimiž nechybí pohodář, ranař, bavič, Indiana nebo mistr ukulele: od každého trochu a od ničeho přes míru. Slobodník trousí vtipné glosy, ukulelové vsuvky “chodícího jukeboxu” Marka fungují jako pojistka dobré nálady a nadhled, jenž si zúčastnění obdivuhodně hýčkají i v časech nejtěžších, dělá z jejich jízdy nenásilnou oslavu života a svobody.
Dokážou si ho mimochodem udržet dokonce i v mrazivém finále, kde se jde při snímání malarických stavů režiséra až na úplnou hranu intimity: jak zazní v komentáři, nejhorší projevy nemoci kolega raději ani netočil, ale i tak je střih z cestovatelské idyly na samý práh smrti ostrý jako břitva.
Popisovat jednotlivé zážitky nemá příliš cenu. Ať se “chalani” jen slastně mazlí s asfaltem, který je po desítkách kilometrů darem z nebes, bojují s deštěm a větrem, proti němuž se dýchaviční pionýři nerozjedou, ať jen roztomile odhánějí dotěrné mouchy, tančí u pyramid, baví místní děti a nebo po deseti tisících kilometrech rozehrávají “milostné” etudy se svými ocelovými kráskami ubytovanými na hotelu, skoro vždycky je to zajímavé, skoro vždycky je to sranda a někdy dokonce není nouze o drama.
Rýpala přirozeně napadne, že pět měsíců trvající nirvána snad ani nemůže být v lidských silách, že se všichni ti pohodoví kluci museli přece aspoň jednou pohádat nebo být přinejmenším nenaladění, ale ve výsledku to vlastně nehraje roli. Vyjma několika závěrečných minut, v němž doprovodný hlas komentátora mudruje o lidských hodnotách a zcela nadbytečně formuluje to, co celou dobu vděčně čteme mezi řádky, umí být tahle motorková krasojízda vzácně bezprostřední a nakažlivě bezstarostná. Což je kvalita, která se dnes počítá zdaleka nejvíc.
