Temné pozdravy z Finska aneb Když komiksem duní death metal
Je naprosto logické, že když je metal jedním z nejpopulárnějších hudebních žánrů světa, bude mít i vlastní komiksy. A je jasné, že vznikají tam, kde se metalu daří nejlépe – totiž v severní Evropě. Nakladatelství Paseka přichází s Belzebuby, rodinným finským sitcomem prodchnutým pachem síry.
Belzebubové představují funkční severskou rodinu přímo planoucí láskou. Tou nesálají jen k sobě navzájem, ale také k Satanovi. Tak zní stručný popis internetového stripu, o němž devětatřicetiletý autor JP Ahonen zmiňuje, že původně šlo pouze o terapeutický webkomiks, který se tak trochu zvrtl.
Dnes to není pouze komiks, ale také skutečný metal s kreslenými videoklipy a pochvalně se o něm vyjadřuje třeba autor komiksu Amulet Kazu Kibuishi. Hlavním prvkem všech stripů je nadhled, který Ahonenovi, milovníkovi goth metalu a někdejšímu členovi kapely Wolfpack, rozhodně neschází. Komiks je plný satanistických slovních hříček, které do češtiny úspěšně převedla Naďa Špetláková. Celé to trochu působí jako Addamsova rodina pro 21. století a lze očekávat, že něco podobného by mohlo mít v národě zbožňujícím Ozzáka úspěch.
Rodinka jako ze škatulky (s čerty)
Důležité je, že jde o rodinný komiks. Ahonen se věnuje jak rodičům Sløthovi a Lucyfeře, tak dětem Lilith a Leviatanovi. Otec pochopitelně hraje v kapele, která ovšem poslední dobou nemá právě na růžích ustláno. Matka je v domácnosti a děti chodí do školy. Většina pozornosti se postupně přesměruje na dospívající Lilith, jejíž milostné trable trochu připomínají slavnou komiksovou řadu Pupíky; jen jsou její milostné pokusy poplatné metalové výchově. Prozraďme, že když její vyvolený najde ve školní šatní skříňce kravské srdce, nereaguje úplně podle Lilithiných představ…
Tato dějová linka vysvětluje, proč knížku vydala právě Paseka, jež se zabývá komiksem pro mladší publikum. Belzebubové totiž vypadají drsně jen na první pohled. Na ten druhý se jedná o jeden z nejmilejších komiksů, které u nás vyšly – tedy hned po Hildě. Jistě, patří k němu vyvolávání démonů a pekelní tříhlaví psi, ale o krvavých rituálech se tu pouze mluví a jejich líčení slouží manželské dvojici coby sexuální předehra.
Z hříčky k fenoménu
Sledování příběhu trochu znesnadňuje původní forma, která s rozvíjením rodinných ani jiných vztahů úplně nepočítala. Děj se systematicky odvíjí až zhruba od poloviny útlé knížky a teprve pak začne být čtení opravdu zábavné. Autor má cit pro pointu i vedení figur démonickým prostředím tak, aby čtenáře zajímalo, jak to s nimi bude dál.
Ovšem nejdřív je potřeba probrodit se balastem jednostránkových příběhů či ilustrací, které mají kolísavou kvalitu. Kniha působí jako jakýsi prolog s potenciálem k něčemu většímu – je ale otázka, kam své belzíky JP Ahonen povede. Snad se to v budoucích letech dozvíme.
